Na červencové svátky jsme vyrazili opět do Švýcarských Alp. Tentokrát do Saas Grund, na chatu Weissmieshütte. V plánu byl výstup na Weissmies a Lagginhorn, oba kopečky po těžší hřebínkové variantě.

Na Weissmies jsme hned ráno, vzhledem k počasí, vyrazili normálnkou po ledovci. Kluci (Pavel a Michal), po jistém váhání, nakonec přeci jen vyrazili do sedla Lagginjoch, že půjdou po hřebeni. Hřeben byl ale poněkud namrzlý a zasněžený, tak se otočili také zpět směrem k normálce.

V horní části ledovce se najednou ocitáme v mlze na zasněžené sněhové rovině beze stop. Skupinka před námi to otočila a již nikdo neprošlapává cestu. Chvíli váháme co dále, když nás předejde dvojička (nejspíše vůdce s klientkou). Vůdce se tváří, že zná cestu a vrhá se prošlapávat stopu. Nám se přesto za ním nechce, ale v tom se objeví doběhnuvši kluci, kteří jsou rozhodnutí pokračovat. Vydáváme se tedy po stopách vůdce směrem na vrchol.

Máme štěstí. V době, kdy jsme skoro na vrcholku se mraky částečně roztáhnou a na chvilku dokonce vysvitne i sluníčko. Toto malé sluníčko stačí na to, aby mě nehorázně spálilo.

Na další den je v plánu Lagginhorn, opět hřebínkem. Ačkoli tento hřebínek začíná ve stejném místě jako hřebínek na Weissmies, kluci tvrdí, že tento namrzlý nebyl. Namrzlý bohužel byl, tenkou vrstvou ledu, která sice není vůbec vidět, ale dost cítit pod podkluzujícími nohami. Po pár metrech to otáčíme a vracíme se zpět na chatu. Normálkou dnes již výstup nestihneme.

Petra s Járou do sedla ani nedorazili, změnili svůj původní plán krátce po vyražení z chaty a na Lagginhorn šli normálkou hned. Výstup se jim podařil a na vrchol (i zpět) šťastně dorazili.

My v mezičase sestupujeme do Saas Grund a tady v místní cukrárně čekáme na Petru s Járou.
A pak už jen opět známe cesta do Prahy přes Furka Pass, Oberalp Pass a tak dále...