Za necelé 2 hodiny jsme ze Šrínagaru v Dillí. Venku je 32oC, kluci se bojí vedra a to ještě sedí v letadle. Zjišťujeme, že úschovna zavazadel a náš odlet do Evropy je na terminálu 2. Teď jsme na terminálu 1. Na „dvojku“ musíme přejet letištním busíkem. Přejezd trvá 20-30min a máme možnost poznat předměstí Dillí. Žebráci žebrají na semaforech, když zastaví auta, pod mostem jsou nějací chudáci s pobíhajícími nahými dětmi.

Na terminálu 2 nevezmou do úschovny Michalův foťák s baterkami, baterky musí vyndat. Od letošního roku jezdí z letiště do centra Dillí metro. To je asi obrovská úleva. Lístek na metro je žetonem typu Dostihy a Sázky, před vstupem je opět prohlídka na detektoru kovů a lží a pak kontrola v kabince. Vystupujeme Railway Station, venku je již tma. Davy lidí, teplo a chaos. Snažím se zorientovat, kde je Pahalgham. Nemělo by to být daleko. Za chvíli jsme skutečně tu. Ptáme se v jednotlivých hotelech na ubytování. Je to buď moc drahé nebo bez peřiny a s ještěrkami na stropě. Pak se nás ujme jistý klučina a prý nás zavede na dobré ubytování. Jdeme s ním uličkami o kterých trochu pochybujeme, jestli je dobré se tu pohybovat. Dostaneme pokoj pro všechny (2 velké postele) z klimatizací. Klimatizace pánskou část skupiny uchvátí tak, že se odsud už nemíní hnout. Pavlové se vydávají na lov bankomatů, nemáme čím zaplatit zálohu. My se mezitím seznámíme s dalšími obyvately našeho pokoje – myšima. Jedna uvítá Michala při cestě na záchod, další dvě potom vyběhnou zpoza postele, když ta první utíká z koupelny. Pár koleček po pokoji, prolezou dírou skrz dveře a jsou na chodbě.

Po návratu Pavlů se vydáváme do města na jídlo. Hledáme masitou restauraci, protože hodně z nich jsou čistě vegetariánské. Jídlo je opět hodně ostré a mě to už nedělá dobře, tak si dávám čistou rýži. Při návratu na pokoj klimatizace nejde. Kluci docela dlouho řeší, jak se to zapíná a pak se jdou zeptat na recepci. Ukáže se, že to zapínají oni. Pavlovi N. se poté zdá, že to fouká moc, tak musí na recepci znova, aby to ztlumili.

Kupodivu se spí docela dobře a jestli je venku světlo nebo tma nevíme, neb pokoj nemá okno.

Klimoška běžela celou noc, jenom ráno se zastavila. Asi někdo přišel do práce a vypnul ji. Jdeme na snídani do města. Město vypadá úplně jinak ve dne než v noci. Hned za dveřmi hotelu je skládka a na kraji někdo spí. Jdeme úzkou uličkou, kde tečou páchnoucí potůčky a každou chvíli nás málem srazí troubící motorka. Na hlavní třídě to žije rikšami a spoustou lidí. Hledáme možnost „continental breakfast“, ale je to zmatené. Vlastně toto v nabídce nikde není a v těch místních variantách se pořád moc neorientujeme.

Po snídani jdeme na obhlídku města, Michal se jde radši zchladit na pokoj a Pavel vyráží k holiči. My procházíme město, není nijak zvláštní. Jeden obchod za druhým, koukám jak se pečou místní placky, které mi přijdou jako nejlepší část z indické kuchyně. Placka se přilepí na stěnu obrovského hrnce a když odpadne, tak je placka hotová. Pekař ji zabalí na cestu do novin a zákazník je spokojen.

Jedeme rikšou na návštěvu Jama Masjid. Proplétáme se mezi množstvím aut a troubením. K mešitě musíme dojít pěšky takovou pěší zónou. Uprostřed je cosi jako bývalé fontánky, dnes shromaždiště odpadků. Samozřejmě kolem je dosti různých žebráků či prodavačů. Do mešity nás nechtějí pustit, že bude čas modlení tak nejdříve za půl hodiny. Jdeme tedy do červené pevnosti, že se sem vrátíme později. Pevnost je na dohled, jdeme pěšky, jen nevíme, kde je vchod. Indové nám říkají, každý něco jiného a že je to z druhé strany a je to nevím kolik kilometrů a že určitě musíme jet rikšou. Nakonec nám jeden „osvícený“ Ind poradí, že se dá jít podél pevnosti a k hlavní bráně dojdeme docela brzy. A měl pravdu. Vstup do pevnosti stojí 10Rs pro Indy a 250Rs pro cizince. Výhoda cizinecké vstupenky je, že nemusíme stát dlouhou frontu na kontrolu v „kabince“. Pevnost tvoří několik průchozích bran a vzadu je park s bílými budovami. Je to celé vcelku hezké, jen škoda, že prostory na vodu nejsou skutečně naplněné vodou, jinak by to tady byl opravdový ráj. Indové si nás rádi fotí jako nějaké exoty, tak se aspoň nemusím ostýchat vyfotit na oplátku je.

Chvíli relaxujeme v parku ve stínu na trávě. Pozoruji indické rodinky jak picknikují. Poté se vracíme se do mešity, jdeme takovou boční uličkou, je to opět zážitek. Opice nám v tom ruchu přeběhne přes cestu a vyšplhá po čemsi nahoru domu jako by se nechumelilo. Bohužel rozhlížení se kolem je trochu problematické, musíte dávat pozor, abychom do něčeho nešlápli.

Tentokrát se do mešity dostaneme. Já s Marcelou vyfasujeme slušivý oblek, abychom nikoho v mešitě neurazily. Do celé mešity se musí na boso a na rozpálené podlaze to místy nejde vydržet. Najdeme trochu chládku a sedáme si, když přiběhne maník, že začíná modlení, a že tedy musíme odejít. No, tak aspoň se zbavíme té zástěry. Před mešitou nás zase nějaký chlapík chce zkásnout, že prý nám hlídal boty. Jak to nakonec dopadlo vlastně nevím. Rozhodujeme se ještě jet do Birnaul chrámu, ten by měl být hinduistický. Rikšař nás odmítá vzít v pěti. Říkáme, že to vždycky šlo. Tak chvíli čekáme na jinou rikšu a pak můžeme jet v pěti.

Birnaul je jiný hned na první pohled. Často používaným symbolem je zde hákový kříž. Do chrámů si nemůže vzít kameru ani foťák. To je docela škoda, zrovna tento chrám je uvnitř moc hezký a má příjemnou atmosféru. Pavel daruje peníze na chrám a vyfasuje červenou tečku na čelo. Jdeme do zahrady chrámu, která také není špatná, ale místy neudržovaná a občas jsou tu zbytečné kýče (např. hřiště pro děti). Po zahradě jsou také rozestavěné váhy. Pavel N. zaplatí poplatek a nechá se zvážit. Místo své hmotnosti se ovšem dozví, že je inteligentní, důvtipný a chytrý.

Začíná se stmívat. Necháváme se dovézt na Connaught Place, což by mělo být centrum luxusního Dillí. Doufáme, že by tu mohla být evropská restaurace, ale to je omyl. Samý obchod s oblečením jako v našich obchodních centrech, ale jídlo vůbec ani třebas McDonald. Jdeme tedy za tento kruhák, kde stačí přejít ulici a člověk se ocitá v klasickém Dillí. V „non-vegetarian“ restauraci si objednáváme jídlo. Já se ujišťuji, že zeleninu, kterou si objednávám je „non-spicy“. Kuře, co si dávají pánové je prý trochu „spicy“. Ve výsledku moje zelenina byla nehorázně kořeněná, zatímco pánské kuře skoro vůbec. Pavel si dává „sweeet lassie“, svůj oblíbený doplněk jídla, zakysané mléko.

Potom přemýšlíme, co se zbylými penězi. Na druhé straně ulice (ještě té luxusní části) byla cukrárna italského typu. Rozhodujeme se poslední peníze utratit tam za luxusní zákusky. Zákusky jsou opravdu výborné. Obrázky Benátek na zdí vůbec nenasvědčují tomu, že bychom byli v Indii. Jen ty Indky u vedlejšího stolu to trochu připomínají.

Vracíme se na letiště, vyzvedáváme věci a na záchodě se snažíme omýt. Pánové se na záchodě dokonce i osprchují. V letištní hale hledáme volná lehátka, ale bohužel chvilku před námi ho obsadila jiná cizinka v péřovce. Let do Moskvy je docela klidný.

V Moskvě máme čekací dobu 8 hodin, Pavel N. jen 2. Přehodit let se nám nepodařilo. Tak pospáváme na letišti. Dorazí i Vašek Mašek, který se tudy vrací ze služební cesty z Mongolska. Toto je pro nás výhodné, neb na Vaška čeká Irča M. a ta nás pak odveze autem do až do Říčan.