Indie je země veliká a na počet lidí bohatá. Hovoří se tu přibližně 150 původními jazyky a 700 dialekty. Bohatá je také na množství různých náboženství, od kterého se odvíjí oblečení, jídlo a zvyklosti lidí. Během naší cesty jsme se v Ladakhu setkávali s buddhisty, v Kašmíru s muslimy a v Dillí především s hinduisty. Hinduismus je nejrozšířenější náboženství v Indii (80 % obyvatel). Vedle těchto zmíněných náboženství jsme občas zavadili i o sikha (typičtí jsou muži s turbanem na hlavě a vousy, 3 % obyvatel), případně i o někoho jiného, kterého rozpoznat neumíme (např. džinisté, tvoří 0,3 % obyvatel). Hinduisté věří v převtělování, a protože by se v dalším životě mohli převtělit v jiného živočicha, tak raději nejí maso. Stávají se z nich vegetariáni. Striktní hinduisté nejí dokonce ani zárodky živých tvorů (vajíčka). Džinisté jsou údajně tak opatrní, že nesmí ublížit ani hmyzu. Proto si například při zívání dávají ruku přes ústa – aby omylem nespolkli hmyz, který by jim tam zalétl. Kdo si občas maso dá, je muslim, ale pozor, aby to nebylo vepřové.
Co je pro Indy typické je, že mají na všechno dost času a hodinky pokud vůbec mají, tak jen jako dekoraci. Hlavní indické hobby je smlouvání. Smlouvání baví nejen vlastní smlouvače, ale i přihlížející diváky.
Levá ruka je nečistá, proto je neslušné jíst levou rukou a neslušné je dokonce levou rukou například platit nebo ji tak vůbec na veřejnosti používat. Dále jsou nečistá chodidla, takže pokud chcete někoho urazit, tak se ho stačí dotknout nohou. Před vstupem do mešity, do hinduistického chrámu či do domácnosti se zouvá. Co je údajně dále dost neslušné je olizovat poštovní známku.
Oblečení je opět závislé na náboženství. Běžným oblečením indických žen (vyjma buddhistek a muslimek) je sárí. Pruh látky z různých materiálů o délce asi 5 m se zavinuje kolem těla. Existuje několik způsobů oblékání sárí. Svobodné dívky nosí volný konec sárí přehozený přes levé rameno, vdané ženy ho nosí i přes hlavu. Sárí se nosí dlouhé až k zemi, vidět by měly být jen okraje chodidel. Bílá barva je barva smutku. Žena v bílém sárí je vdova.
Další ozdoba, kromě četných šperků, je tečka na čele. Rumělková barva je symbolem vdaných žen. Bílá tečka říká, že její nositel(ka) právě obětovala jednomu ze tří milionu indických bohů. Další ozdobou čela jsou pruhy. Vodorovné pruhy patří uctívačům boha Šivy, svislé uctívačům boha Višnua.
Muži nosí dhótí. Jedná se opět o pruh látky omotaný kolem beder a různě řasený. Dhótí se dá zamotat i tak, že vzniknout kalhoty. Horní část oblečení patřící k dhótí se nazývá paňdžábí. Je to volná košile bez manžet.
Co se stolování týče, tak v Indii žádných speciálních příborů není třeba. Jí se zcela běžně rukou. V žádném případě ale ne rukou levou. Levá ruka může pouze podat jídlo prostřednictví naběračky, avšak jídla se dotknout nesmí. Indové pokud už levou ruku musejí použít, např. na přidržení placky, tak alespoň přes látku svého oblečení. Na mase si v Indii moc nepochutnáte. Veškeré dostupné maso se skládá jenom ze směsi kuřecího či skopového, možná výjimečně ryb. Hovězí zde není vůbec, neb kráva je posvátné zvíře. Co se týká úprav masa, tak je většinou utopeno v ostré omáčce s převládajícím kari kořením. Znamení, že vám chutnalo je výrazné říhnutí. Slouží také jako pochvala kuchařce.
Moje nejoblíbenější část z indické kuchyně byly placky. Je to vlastně místní chleba. Placky se připravují z různých druhů mouky, mohou být různě tlusté, pečené nebo smažené, různě okořeněné či dokonce plněné. Nejjednodušší varianta jsou čapátí nebo rótí, což jsou placky jen z vody a pšeničné mouky. Paratha je placka smažená, může být i plněná nebo okořeněná. Naan je placka pečená ve speciální troubě tandoori, také může být různě ochucená česnekem, sýrem či zeleninou. Další placky jsou např. purí (smažené, nafouklé a hodně mastné), pápari (tenounké placky pečené nebo smažené, kořeněné asafoetidou) či papadami (křupavé, podávané k typickému indickému jídlu thálí).
K pití je nejběžnější čaj. Čaj je sypaný, podávaný v malé skleničce a hodně sladký. Často se podává i rovnou s mlékem. Kašmírský čaj je zelený čaj ochucený směsí koření (hl. kardamon, skořice a zázvor). Pití alkoholu na veřejnosti je zakázané. Alkohol se prodává jen ve speciálních obchodech s výhružnými cedulemi jaká pokuta čeká na poživatele, pokud to nevypije někde v ústranní. Když jsme ve Šrínagaru kupovali pivo, všichni ostatní Indové si své lahvinky schovávali pod kabát, pod kalhoty nebo dokonce i do ponožek. Pivo je v Indii docela drahé (80Rs/lahev).
Informace o dopravě se v Indii získávají docela obtížně. Hlavně co se týče autobusové dopravy. Turisté proto často skončí v taxíku. A tady se opět smlouvá a smlouvá. Jezdí se vlevo. Silnice jsou v různém stavu, ale například v Ladakhu se na zlepšení horlivě pracuje. Podél silnice jsou umravňující nápisy typu „No hurry- no worry“, „Drive slow – live long“, „Life is short – don´t make it shorter“ apod. Obdivuhodné jsou místní náklaďáky, o tom je více v kapitole „Kanji La“. Ve větších městech jsou běžné rikši všeho druhu (motorka, kolo). V Dillí jsme jezdili metrem, a to je luxusní.
Ubytování se opět musí usmlouvat. V Lehu doporučujeme Changspa Street, kde je největší koncentrace Guesthousů. Ve Šrínagaru jsem bydleli na houseboatů, zde se není třeba bát, že by turista zůstal bez povšimnutí a nikdo mu ubytování nenabídl. V Dillí je pro baťůžkáře známá čtvrť Paharganj. Pokoje často nemají okna. Někdy se doporučuje mít vlastní zámek na dveře. Čistota je různá, elektrický proud také nemusí fungovat vždy. Pokoje mají většinou nějaké své stálé obyvatele (ještěrky, myši a různý hmyz). Záchod je turecký nebo evropský. Sprcha je vždy součást záchodu a to tak, že se můžete sprchovat přímo při sezení na míse. Občas je na toaletě tak málo místa, že sprchovat se ani nelze jinak než při sezení (či stání) na míse. Voda se nechá odtéct na zem, kde je na to určený odtokový kanálek. Další návštěvník toalety má pak trochu nevýhodu v tom, že po vykonání potřeby nevyjde suchou nohou. V Dillí jsou běžné i veřejné záchody. Pisoáry jsou „téměř“ na ulici. A malou zajímavostí je, že indičtí muži močí v podřepu.
Cena je většinou odvislá od schopnosti turisty smlouvat. Nicméně narazili jsme i na obchody, které měly cedule, že zde se o ceně nesmlouvá (konkrétně obchod s látkami a hedvábnými šátky). Prodavač v obchodě za peníze neděkuje. Pokud například řikšař chce poděkovat za zvlášť velký obnos, pozdvihne získané peníze k čelu. Bankomaty jsou sice běžné, ale nedá se na ně moc spolehnout. Nemají označení jaké typy karet berou a často nemají dostatečný obnos peněz. Vybrání peněz se tak občas stalo docela oříškem.
Vcelku pěkný popis života v Indii je také na těchto stránkách: http://www.fhg.cz/indie/indie.htm