V sedm má přijet džíp, ale auto nikde. Paní domácí nám hlásí, že řidič už volal, že nás nemůže najít (a to mu včera po telefonu vysvětlovala cestu), ale že je už na cestě. Vystupujeme tedy na ulici, aby nás viděl, když bude projíždět kolem. Za chvilku se objeví černý džíp a z něho vystoupí chlápek menšího vzrůstu, trochu kulhavé chůze, ale s jiskrnýma očima. Batohy nakládáme na střechu. Dokonce je i přikryje plachtou a dobře upevní. Vyrážíme.

Cestu už známe. Dokonce by se dalo říci, že známe i každý příkop a jámu. Zastavujeme v Alchi na čaj. Sedíme ve stínu stromů a přemýšlíme, zda jsou ty stromy vysázené uměle či zda by zde rostly i přirozeně. Na cestě potkáváme klučinu v protijedoucím autě, co nás vezl do Kargilu poprvé. Směje se na nás.

V Kargilu stavíme na oběd. Je to tu jiný ruch než tehdy po ránu. Na ulici se tlačí davy lidí a množství aut. Řidič nám říká, že máme 30 min na oběd, což je v tomhle městě sakra málo času. Možnosti jídla jsou jen v hodně špinavých restauracích. Michal kupodivu zvláštním způsobem vyčmuchal docela dobrou restauraci (asi nejčistší ve městě), obědvají tu i dva Němci. Než dostaneme jídlo tak to ještě notnou chvilku trvá a časový limit tak nestihneme. Řidič je značně netrpělivý, startuje motor ještě než Pavel nastoupí do auta a netrpělivost je patrná i ze stylu jízdy. Na rozdíl od nás totiž ví, jaká nás ještě čeká cesta.

Cesta je jiná hned za Kargilem. Dokonce to ani nevypadá, že by toto mohl být hlavní tah na Kargil. Jedeme podél Indu. Vesnice již definitivně ztratili zbytky budhismu a jsou čistě muslimské. Krajina se moc nemění. Potkáváme pasáčky s obrovskými stády ovcí a koz. Pomalu se začíná stmívat. Podél silnice přibývá vojáků a vojenských hlídek. Před výjezdem na klíčové místo cesty (sedlo Zoji, 3529m) jsme zastaveni hlídkou a kontrolováni. Stoupáme do sedla v četných vracečkách. Setmělo a hustě prší. Z jedné zatáčky vidím velkou vojenskou usedlost kousek po námi. Před námi jede kamion za kamionem. Kde se tu tak najednou všechny ty kamiony vzaly? Silnice je úzká tak, že při vyhýbání musí jedno z aut najet na úplný okraj propasti. Vždy se mi značně uleví, když to nejsme zrovna my. Naopak tajíme dech, když řada vyjde na nás. Kamionů opravdu pořád přibývá, vždy nás osvětlí jen světla reflektorů. Viditelnost značně zhoršuje právě hustý déšť. Cesta se opět spíš zhoršila než zlepšila, je to samá díra a suť. Přejíždíme vrchol sedla, ale stále moc neklesáme. Dole, hóóódně hluboko pod sebou, vidíme zástup osvícených kamionů. „No potěš koště, to tam dneska asi nedojedeme!“ Každý kamion totiž představuje složité vyhýbání a zastavování. Řidič s jedním protijedoucím kamioňákem cosi diskutuje. Obsah rozhovoru jsme pochopili až později, když jsme z hlavní silnice odbočili na jakousi zkratku. Tedy, přesně jsme odbočku ani nezaznamenali. Došlo nám to, až když proti nám nejely kamiony a cesta byla jen suťovitá, místy tak ukloněná, že jsem si nebyla jistá, jestli by auto nesklouzalo po suti dolů i při ruční brzdě. Nahoru by to asi ani džíp nevyjel. Řidič jel pomalu a docela se snažil. Strachu jsme ale zažili dost. Jakmile jsme se ocitli na asfaltu, bylo to jako v ráji.

Konečně se pomalu probíráme, že jsme to přežili a zjišťujeme, že kolem silnice rostou divné věci. „Co to je?“ Hele, to jsou asi stromy!“ A fakt jo. Krajina se změnila, i když to ve tmě není vidět. Již v popisech jsme četli, že za sedlem je prudký zlom, vysušená a skalnatá krajina se rázem změní v zelenou pokrytou lesy. Škoda, ve dne by to byla asi zajímavá podívaná. Ještě dlouho trvá než dojedeme do Sonamargu. O hotel a restauraci zde není nouze. Ubytováváme se tam, kde nám auto zastavilo. Vyfasujeme jeden velký pokoj pro všechny, což se nakonec asi úplně nevyplatilo, protože to bylo na úkor místa na věci. Větší nevýhoda pokoje ovšem byla, že měl okna do hlavní silnice, kde zastavovala snad všechna auta, která projela touto vesnicí, a to se samozřejmě neobejde bez troubení.

Ráno jsme tedy díky troubení moc vyspávat nemohli. Pavel vyráží na obhlídku města a zjistí, že v Sonamargu v podstatě vůbec nic není. Řešíme, jak vyrazit na trek a hlavně kudy. Informace jsou kusé. Trek na Vishan Sar je na 8 dní a na to nemáme čas. Další možnost je, jít ze Sumbalu, což je asi 30km odsud. Každý nám radí něco jiného. Říkáme si, že vyrazíme do toho Sumbalu a tam zařídíme případně „guida“, anebo cestu snad najdeme. Na „taxi-station“ si domlouváme odvoz. Je to opět velká diskuze. Obstoupí nás dav Indů a cosi překřikují jeden přes druhého. Domluva skončí prostě po-indicku. Nejen, že máme domluven odvoz do Sumbalu, ale i guida na trek a potenciálně i koně na věci. K tomu je nám řečeno, že se musíme registrovat na „police station“ někde cestou. Nakládáme věci na střechu docela luxusního džípu. Jede s námi i náš guide – ten bude asi zajímavý, je celý černý (nejen kůže, ale i oblek) a neumí ani slovo anglicky. Cestou se Indové baví o jakémsi „permission“, dle našich zpráv ale žádný permit nepotřebujeme. Přesto nás Indové zavedou na policii v neznámem městě (policie a vojsko je tady fakt propracované), kde bychom se (dle nich) měli registrovat. Trochu si připadám jak ve filmu, když vstupujeme za ostnatý drát mezi ty maskáče s kulometem. Na policii se s námi nechtějí moc vybavovat, se mi zdá. Ke všemu mluví tak šišlavou angličtinou, že rozumím každé desáté slovo. Prostě permit potřebujeme a permit nelze vyřídit jinde než v nějaké vesnici kousek před Šrínagarem. Vracíme se k autu a diskuze co dále. Opět se kolem vytvořil pěkný hlouček očumujících Indů. Zdá se, že v tuto chvíli je asi lepší dojet až do Šrínagaru a zjistit potřebné informace tam. Ptáme se řidiče, jestli nás může odvézt do Šrínagaru, a to je prý „no problem“. Sice „no problem“, ale za kolik. Tlačím na kluky (ženské tady moc neposlouchají), ať si s ním dohodnou cenu. Nechci zase platit majlant ve Šrínagaru. Ale Ind se moc nemá k tomu říci nějakou cenu. Nakonec z něj vytáhneme 2100Rs. A pak tady máme toho „guida“. Omlouváme se mu, že ho tedy nebudeme potřebovat a taky se tváří že „no problem“. Tak uvidíme. Nasedáme do auta, a najednou není „no problem“ úplně „no problemem“ (jak překvapivé, že:-)). Guide chce samozřejmě něco zaplatit. Zase diskuze co a kolik. Trochu si říkáme, že by se mohl objevit nějaký učitel, ten vždycky všechny problémy vyřeší. „A hle!“ Učitel se objevil. Vysvětlujeme mu situaci. Učitel spor rozsoudí tak, že máme dát guidovi bolestné 200Rs. Kupodivu, když to řekl učitel, tak to guidovi stačí, původně chtěl mnohem více. Ulevilo se nám a jen si můžeme povzdechnout, že autoritu učitele v Indii může mnohý český učitel jen závidět.

Tak a teď můžeme v klidu pozorovat kolem se míhající krajinu. Je opravdu dost jiná než v Ladakhu. Je tu hodně zeleně, stromů a je to celkem takové přívětivější. Ve vesnicích je život po-muslimsku. Muslimky chodí zahalené v šátcích, občas je některá i celá černá s burkou, ale většinou mají jen barevný šátek přes hlavu. Podél silnice je množství vojáků. Mám dojem, že musí být za každým bukem. Občas mě až překvapí, kde všude jsou schovaní. Samozřejmě všechny mosty, vjezdy do měst či náměstí jsou v podstatě vojenskou základnou. Vybavení vojáků je přímo válečné. Podle záběrů, které znám z televize, bych je i odhadla, že zrovna přišli z fronty.

Před Šrínagarem je kolona aut. Sice se tlačíme s troubením dopředu, ale pak jsme zablokováni a musíme stát. Ptáme se řidiče, co se děje a prý nějaká „dorma“, ale vysvětlit nám to neumí. Notnou chvíli stojíme než se auta pomalu rozjedou. Tedy přesněji řečeno uvolní se nějaký prostor tak, že ty „ostřejší“ se silnými trubkami se trochu protlačí dále. Pozoruji lidi kolem. Je tu dost vojáků a policie. Dokonce se mi zdá, že ji tu je více než normálních lidí. Na rohu jedné ulice policie cosi diskutuje s místními. Obdivuji, jaký mají vojáci obušky z bambusu a bambusové štíty. Pak si náhle všimnu, jak ty obušky se štíty berou do ruky a jdou hromadně po směru naší jízdy. Před námi se tlačí autobus. Najednou se zastavil a začíná couvat. Lidi cosi ukazují, že tam jezdit nemáme. Náš řidič ale udělá kličku a zprudka šlápne na plyn. Zahlédnu jen vojáky běžící do boční ulice. Začíná nám docházet, že jsme skutečné v napjaté oblasti. A do nějakého konfliktu se tu můžeme docela lehce přimotat.

Vjíždíme do Šrínagaru. Je to pěkný šrumec. Auto přes auto, davy lidí. Objíždíme Šrínagarskou univerzitu a z dálky vidíme věžičky bílé mešity, největší v kašmíru (i když v tom nej- mají kašmírčané trochu zmatek:-)). Říkáme, že chceme odvézt na „house-boat“, tak řidič okamžitě někam telefonuje (patrně nějakému známému). Můžeme tedy asi opět očekávat servis až za hrob:-). Přijíždíme k jezeru Dal, k přístavišti šikar a samozřejmě hned po vystoupení z auta nás osloví modrooký Ind slovy: „hallo sir“, a už už nás nakládá na loďku. Zase se bráním a trvám na ceně, než se nechám odvézt někam na ostrov, odkud se nebudu pak moci dostat. Odpověď typu „no problem“ mě fakt neuklidňuje. Když hodně tlačím, tak se dozvím, že mají dvě lodi – lepší a horší a v té horší je pokoj za 600 rupek. Později se tato informace stejně ukázala jako zcestná, ale ten maník si tím aspoň dopomohl k tomu, že jsem byla ochotna na tu loďku nastoupit.

Jezero je samá řasa, spadnout bych do toho fakt nechtěla. A kdoví, zda by se vůbec dalo plavat. Přijíždíme k house-boatu s názvem „Lucky Peacock“. Ukazují nám dvě lodi. Jedna je normální, druhá je opravdový luxus. Samá ořechová dřevořezba, včetně nábytku. Jednání o ceně se samozřejmě odehrává na luxusní lodi. Dostáváme kašmírský čaj, což je údajně hrozná vzácnost, ale náš hostitel je tak velkorysý, že nám ho poskytuje zadarmo. Šikara čeká s našimi batohy na lodi, co se bude dít dále. Už si ty cenové relace nepamatuji, ale každopádně na můj návrh o ceně (na které jsme pak nakonec zůstali, protože jsme dostali „slevu“ na více nocí) reaguje, že to tedy fakt „no possible“. No hlavně, že vše jde zařídit (jakmile se zmíníme o treku, tak všechny permity zařídí) a všechno je „no problem“. A vlastně „money are not important“, ale slevit nechtějí. Nakonec dohoda dopadne tak, že první noc pro nás bude dražší a až se vrátíme z treku, tak budeme mít noc levnější a ta sleva se bude vztahovat i na tu noc první, ale vrátí nám tu slevu až u té noci další (tedy teď si jako zaplatíme zálohu dopředu). Nakonec to dopadlo tak, že jsme spali dvě noci na lodi už od začátku (tak jsme nakonec měli tu slevu hned), což možná oni tušili, ale my naivně ne. Nicméně, abych našim hostitelům jenom nekřivdila, tak gentlemani byli, protože tu šikaru, která nás dovezla sem, zaplatili. Ajup (bratranec gentlemana s modrýma očima) je taky pěkný kecal. Povídá, že zná všechny treky v okolí a pomalu všechny hory v Indii. A že nám všechno zařídí. Jenom se k ničemu nemá moc rychle. Jdu po nějaké době, kdy se nic nedělo, tedy za ním, ať nám donese aspoň tu slibovanou mapu. Kupodivu něco jako mapu přinese. No, divím se, že ho Michal nepoučil o rozdílu mezi mapu a plánem (přinesl spíše plán):-). Potvrzuje nám, že permit je potřeba na oba treky. Taky je údajně na treku hodně vojáků a proto je lepší jít i s guidem (nakonec trek byl jediné místo v Kašmíru, kde jsme nepotkali ani jednoho vojáka a permit nikdo nekontroloval). Doporučuje nám trek k jezeru Vishan Sar, prý je nejhezčí. Bohužel je to na 8 dní a to nestihneme. Ptám se, zda by to nešlo jít rychleji, a to prý ne, protože tam nejsou místa na spaní (když jsme ten trek šli, tak spacích míst tam bylo spousta a všude). Domlouváme se tedy, že půjdeme 2 dny k Vishan Sar, a pak se vrátíme stejnou cestou. Bere si naše pasy a prý zařídí permit. Scheffimu zavolá potom výsledek (další bratranec z rodiny, co nám vařil jídlo). A výsledek je ten, že permit nebude na zítra, ale až na pozítří, a za 350Rs na hlavu. No, nezbývá než to odkývat. Pasy přiveze Ajup zpět ještě než se vypravíme do města. Hned chce zaplatit za permit, a prý jestli chceme večer pivo, tak za to taky chce hned peníze (cena je samozřejmě i s přirážkou za servis).

Vydáváme se do města na obhlídku. Náš „house-boat“ má naštěstí přístup na souš, což mě docela potěšilo. Ve městě je opět pěkný šrumec a špína. Obcházíme obchůdky a sháníme mapu. To se nám podaří v jednom obchodě, asi zrovna měli poslední kus. Okukujeme obchůdky s jídlem, prodavači nás lákají, ať si dáme. Pavel leccos vyzkouší, já jsem trochu opatrnější. Chci si koupit kešu, ale nejsou tady úplně nejlevnější. U dědečka kupuji vodu, vypadá, že má radost a horlivě nám ji otírá od prachu. Vracíme se oklikou k našemu house-boatu, dostaneme se do nějaké bludiště na poloostrově či ostrově a nevíme, zda to projdeme. Kolemjdoucí si nás také zvědavě prohlížejí, tak se ptám dvou holek, zda to jde projít. Kývají, že ano. Místy jsou to pěkné prolézačky a možná se prochází i něčí soukromý dvorek. Zkratku ale projdeme a ocitneme se na hlavní pěší zóně k našemu „Lucky Peacocku“.

Večer se zvedá roj komárů. Venku se nedá pomalu sedět, aby nás to nežralo. Píšu deník, zatímco ostatní se nechali pozvat na vedlejší loď k naším bytným na pivo. Když z dálky slyším ty rozumy, tak jsem ráda, že jsem tam nešla. Ale komáři mi nedovolí psát deník. Jdu se schovat do lodi, ale ani tam si nepomůžu. Říkám si tedy, že půjdu spát a schovám se do spacáku. Ale to taky nejde. Ve spacáku je hrozné vedro. Jakmile jen kousek hlavy či nosu vystrčím ven, tak už slyším „bzzzz“ a jsou tady. Nakonec to vymyslím tak, že spím v dlouhých kalhotách a na hlavě mám šátek. Přesto spaní nic moc.

Na dnešní den ráno jsme domluveni se Scheffim, že pojedeme na „floating market“. Sraz máme domluvený na 4:45, tak vstáváme dost brzy. Prší a nikdo nepřichází. Čekáme do půl šesté a pak jdeme zase spát. V šest slyším, jak někdo klepe na vedlejší dveře a Pavel mu odpovídá, že už nemáme zájem.

Ráno při snídani se dovídáme na vysvětlenou, že nás údajně Scheffi viděl ráno vstávat, ale že pršelo, tak to nemělo cenu. Potom se dovídám od svých kolegů, že si včera na pivu domluvili výlet na koberce. Říkám, že nikam nejdu, ale Ajup s Michalem mě nakonec přesvědčili. Je fakt, co tady budu sama dělat na lodi, tak se aspoň kouknu, jak se dělají koberce. Přijíždí nový Ind, kobercář. Naloží nás na šikaru a veze přes jezero někam do zátočin. Je to tu docela spletité, asi by se dalo dobře zabloudit. Místy je ve vodě tolik řas, že kormidelník má co dělat, abychom jeli. Přijíždíme do pěkného domu, má přístup asi jen z vody. V malé komůrce sedí típek a plete koberec, druhý típek maluje vázu. Vázy, krabičky, talíře se tu vyrábí z papíru. Je to slisovaný papír tak silně, že to člověk ani nepozná. Koberec se plete ručně na stavu. Navržený vzor se přepíše do nějakého kódu, neboli jednotlivých řádek v koberci, a podle toho se pak koberec tká. Pak jdeme do místnosti, kde jsou všemožné koberce po stranách ve skříních. Dovídáme se, jak je to nejlepší a nejkrásnější dárek či památka z Kašmíru. Koberce jsou opravdu krásné, ale stojí několik tisíc i ty nejmenší kusy. Kobercář nepřestává rozbalovat další a další koberce, má na to zvláštní grif – vždy uchopí roli koberce, zprudka ji rozbalí, ukáže, lehce se ukloní, naklepe a položí na zem. Připomíná mi to zaseknutou klávesu počítače, když se začne otvírat jedno windowsovské okno za druhým. Jediný potenciální kandidát na koupi koberce je Pavel N., ale ten si netroufne cokoliv koupit bez schválení své ženy. Nakonec si Pavel aspoň kupuje ten malovaný papírový talíř, a tím nás vlastně zachrání, že nás loďka aspoň vrátí na původní místo.

Odpoledne vyrážíme do místních proslulých zahrad. Navštěvujeme Pari Mahal a Chashma Shahi. Pari Mahal se mi líbila více. Měla také pěkný výhled na město. V zahradě byla také skryta kulometná hnízda a nahoře hlídal voják se samopalem. Cestou do zahrad jsme jeli rikšou na etapy. Cesta byla kupodivu hodně do kopce a chudák rikšař nás nemohl všechny uvézt. Michal se rozčiloval, že kvůli nám si zničí motorku a já škrt, jsem mu nechtěla dát vysokou cenu za cestu:-). Cestou zpět narážíme na malou kolizi na křižovatce, auta na sebe troubí a kupodivu řidič ze zadního auta vystoupí a začne se prát s řidičem s předního auta. Poblíž jsou policajti a ti hned nastoupí s obušky.

Po návratu ze zahrad jde Pavel N. už odpočívat na loď a Michal na internet. Vyrážím s druhým Pavlem a Marcelou na obhlídku města a místních mešit. Zastavujeme rikšu a říkáme, že chceme odvézt do jedné mešity (jméno si už nepamatuji). Rikšař nás veze podle směru očividně někam jinam. Vysadí nás před mešitou a naschle. Jdeme tedy směrem k mešitě, stoupá se k ní po dlouhých schodech a podle pohledů místních tu asi moc cizinců neprochází. Někteří Indové jsou po schodech už bosy, ale naštěstí ne všichni, tak se nezouváme. Indové na nás „čumí“, dokonce jeden Ind k nám přiběhne a ukazuje nás nějakému miminu. V mešitě je dost živo. Dovnitř si ovšem netroufáme, tak jen lehce nakukujeme. Zpozoruje nás místní muezín a to už dovnitř jít musíme. Vyptává se Pavla, co jsme zač. Pak Pavla pošle na místní povinné kolečko a nás s Marcelou posadí do divného kouta čelem směrem ke zdi. Dostaneme něco bílého k jídlu, asi to byl jen cukr, ale trochu jsem bylo opatrná to moc jíst (jenomže nedat si vůbec je neslušné). Pak nás ten muezín pošle taky na nějaké kolečko, ale jiné než Pavla. Naštěstí se nás ujme jedna ženština, která nás provede, jinak bychom asi zabloudily.

Odcházíme z mešity, naštěstí na novou víru nás nenaverbovali. Tak nějak intuitivně jdeme uličkami města směrem, který doufáme bude ten správný k naší lodičce. Dává se s námi do řeči Ind, je asi docela vzdělaný a zve nás na čaj a pak i na svatbu. Pavel to diplomaticky odmítá a na otázky, co my dvě (já a Marcela) se již naučil odpovídat, že Marcela je jeho žena a já žena jeho kamaráda:-). Tento Ind nás také bere do mešity (jiné). Vysvětluje nám, že uvnitř je pohřben světec a lidi ho sem chodí uctívat. Na lodi se dozvídáme, že ráno v 6,00 bude snídaně a v 7,30 pojedeme taxíkem do Sonamargu (opět). Tam bychom měli vyfasovat permity na trek a vyrazit k jezerům Vishan Sar a Krishan Sar. Bratranci vše zařídili. Průvodce jsme zatím odmítli.

Před lodí se stahuje ovce. Když se objeví Ajup a Scheffi, tak nás zvou k nim na zahradu, kde už sedí několik dalších cizinců, spíše tzv. alternativců. Dostaneme čaj. Na zahradě se vaří jídlo v obrovských kotlích – chystá se svatba Ajupovi sestry.

Ptám se Ajupa na naše věci, které u nich zůstaly uschované. Odkazuje mě do domu a tady mě ženské různě přesouvají. Nakonec se objeví Ajupova žena, původem Švýcarka, a ta je najde. V mezičase se totiž přesunuje z postele jednoho domu do skříně druhého domu. Ta méně luxusní loď není volná, tak nás Ajup ubytovává (za stejnou cenu) v té druhé, luxusnější lodi. Že je loď skutečně luxusnější jsme poznali i tím, že měla sítě v oknech a na stropě větrák, který odháněl komáry. Ajup nám oznámil, že večeře bude v rámci svatby, a že se bude podávat v devět. Jediný Rusové, co jsou s námi na lodi, dostanou jídlo tam. Ostatní cizinci jsou také odkázáni na svatební hostinu. Marcela s Pavlama vyráží na nákup piva na lodičce. Když to vidí Indové, tak to prý nejde a musí jet jeden s nimi, aby řídil loď. Na cestě zpět pádlování převzal Pavel a prokázal své schopnosti pádlovat. Od té doby můžeme na lodičce jezdit sami bez řidiče.

Kolem deváté se tedy přesouváme do stanu na zahradu na večeři. Ve stanu sedí už dost ženštin v muslimských hábitech. Chlapi venku vaří a tak různě pobíhají. Prostě tady hostí chlapi a ženské jen sedí a čekají. Nic se neděje. Ale vůbec nic. Asi tak 2,5 hodiny. Až v půl dvanácté před nás rozprostřou dlouhý ubrus a sesadí nás po čtyřek. Potom každá čtveřice vyfasuje velký talíř s rýži, pálivou omáčkou a kousky masa. Vše vypadá docela dobře až na to, že se to má jíst „tradičně rukama“. Po této večeři jsem usoudila, že jíst špagety asijskými hůlkami je mnohem jednodušší než jíst rýži rukama. Potom co dojíme, tak je ubrus sbalen i s patřičným bordelem do velkého balíku (jak to asi může vypadat kolem talíře, ze kterého jedli cizinci rýži rukama). Poté se další hodinu zase nic neděje, a pak dostaneme čaj. Přichází kapela a asi tak hodinu sestavuje své aparáty. Ženské mezitím začnou postupně nosit peřiny a balí se do těch peřin. Asi něco kolem druhé v noci začne kapela hrát. Je to takové místní, ale dá se to poslouchat. Pavel, Marcela a Michal postupně odpadají. Já s Pavlem ještě chvíli čekáme, jestli se něco začne dít, ale vlastně nic moc se neděje. Někdy by také měla přijít nevěsta, ale nejsem si jistá, jestli to místním tempem stihne před svítáním. Po nějaké době začne jeden chlap z té kapely tancovat, má růžovou sukni, na nohou rolničky a tancuje jako ženská. Čekám, že třebas časem změní scenérii, ale on pořád tancuje stejně (chlap alá ženská). Dává se se mnou do rozhovoru nejspíš místní bezdomovec, co byl také přizván na hostinu (asi šel zrovna kolem), kupodivu mluví docela dobře anglicky, jenom v tom hluku mu nic nerozumím. Co se dělo dále nevím, ale hudba hrála ještě v 6-7 ráno, naštěstí na lodi nebyla moc slyšet, tak se dalo spát.

Pavel, ranní ptáče, se šel ráno podívat do stanu. Prý se tam nic nedělo, jenom ženské stály kolem kapely a kroutili prsama. Řešíme, co budeme dnes dělat. Objevuje se kobercář, nabízí nám výlet k mešitě, prý nás tam vezme autem a nic za to nechce. Obávám se trochu, abychom nejeli zase na koberce, musíme to kdyžtak včas odmítnout.

První mešita je docela velká a nic tu celkem není. Kobercář povídá, že je to největší mešita v Kašmíru a největší v Indii. Jenomže největší v Kašmíru je bílá mešita jinde ve Šrínagaru a v Indii je největší mešita v Dillí. Tak tedy nevím, co myslel. Pak jedeme k jiné mešitě, ta je mnohem hezčí. Je celá dřevěná, nahoře opět bydlí holubi, ale dovnitř nás ne-muslimy nepustí. Před mešitou to docela žije. Rozdává se tu i nějaké jídlo a zbytků hojně využívají právě holubi. Kobercář nám vypráví pohádku o historii mešity. Mešita je celá obehnaná ostnatými dráty a vstup také hlídají vojáci. Pavel se ptá Inda, na co jsou ty ostnatý dráty a jako odpověď se mu dostane, že prý je to ochrana proti psům. Po této druhé mešitě se nás kobercář ptá, jestli nás může pozvat na čaj. Opět chyba a místo diplomatické omluvy jedeme opět na koberce. Tentokrát to místo po vodě je po silnici. Musíme přejet pár mostů, jsou docela ztrouchnivělé a velikostně je nutné se trefit na centimetr přesně (takže já bych to autem netrefila). K domu musíme přejet řeku na loďce. Veze nás ten típek, co tu posledně vařil čaj a pletl koberec. Asi domácí sluha. Opět vaří čaj.

Dlouho se rozhovor točí kolem jiných témat než jsou koberce. Dokonce začnu propadat naději, že na koberce nedojde, ale to je omyl. „Mám nějaké nové kousky koberců – have a look!“. A už rozkládá jeden koberec za druhým jako posledně. 100% hedvábí, z jedné strany jeden odstín, z druhé jiný. „Very low price, good quality, no problem!“. Raději se zvedáme, aby bylo jasné, že si nic nekoupíme. Kobercář vypadá zklamaně či naštvaně, nevím. Posílá nás lodičkou se sluhou napřed. Později dorazí i sám, to jsem si myslela, že možná nepřijde vůbec a půjdeme pěšky.

Vracíme se na loď. Michal tu není, sedí nejspíš na internetu, jdu ho tedy hledat. Pak společně vyrážíme koupit sandále, aby se v Dillí v pohorkách neupekl. Prodavač s ovocem mě přesvědčí, ať si koupím zelenou mandarinku, kupodivu je docela dobrá. Ostatní mezitím jdou na oběd v rámci svatební oslavy. Prý tam máme taky dorazit, ale nemáme hlad, tak si plánujeme dát až večeři. Že toto byla docela chyba zjistíme později.

Na zítra bychom si chtěli domluvit výlet na „floating market“. Cena u rikšařů v přístavu se zdá býti lepší. Scheffi se ale pak zeptá, jestli tam budeme chtít jet s ním. Říkáme, že máme levnější nabídku, tak ji asi upřednostníme. Prý to není seriózní nabídka. Rikšař z přístavu nás vezme na falešný market, dojedeme jenom tam a pak hned zpět a podobné věci. Nakonec ale zůstaneme u domluvy z rikšařem z přístavu. Domluva je ale trochu podivná, chce původně 1000Rs, pak to sníží na 800, ale dělá nějaké srandičky, které jsme vlastně vůbec nepochopili, jak se ukázalo druhý den.

U domu stojí nazdobené auto a ženské před stanem něco zpívají. Ajup nás žene do stanu, kde se nic neděje. Sedí tam chlapi, uprostřed jeden nastrojený chlap, ostatní v džínách. A opět se nic neděje. Jdu tedy ven, ale Ajup mně pořád posílá zpět do stanu. Říkám, že tam nebudu, když jsou tam samý chlapi. Tak prý, jestli chci vidět nevěstu. Zavede mně někam do ženského domu a tam se objeví nazdobená muslimka. Uvidím ji jen chvilku, a pak uteče do jiné místnosti. Vrátím se do stanu, kde se seskupila skupina chlapíků kolem ženicha. Ajup je důležitá osoba, něco se tam dohaduje. Vypadá to jako kdyby psal písemku a celý dav okolo mu radil, co tam má napsat. Po nějaké době toto skončí a asi došlo k dohodě. Přizvaný muezín začne číst modlitbu, a pak zpívat jako tady zpívají muezíni každé ráno v pět. Když toto skončí, tak je opět mrtvo. Dostaneme fíky, ale ty nejím. Michal už naštvaně odejde, protože ho nebaví jen tak sedět. Ajup se ho ptá, jestli má hlad a on jen neurčitě něco odpoví. Přitom jsme předtím řešili, že máme hlad, protože jsme neměli ten oběd. Jdu tedy za Ajupem, jestli dostaneme něco k jídlu. Posílá mě do domu do kuchyně, sedí tam už další cizinci, co ve stanu psychicky nevydrželi. Celá změna spočívá v tom, že místo ve stanu sedíme v kuchyni. Vypadne proud. V tu chvíli nastane zmatek. Nikdo nemůže najít nic na svícení, jediné čeho jsou schopni je škrtnout sirkou. Říkám si, jestli jim proud vypadl poprvé. Na chvíli se rozsvítí, ale pak to zase vypadne. Když to tak vidím, jdu na loď pro čelovku. Na lodi se dozvím, že ostatní už ze stanu odešli a prý proto, že se tam rozdávalo jídlo a oni nemají hlad. Připadám si dost beznadějně, snažím se tady sehnat jídlo, ale díky indickému chaosu mi to tak akorát proklouzává mezi prsty. Jdu tedy zpět, přesvědčena, že si to tam někde naberu sama. K tomu strašně lije a je totální tma. Indové jsou mimo, bojují se tmou. Mezitím už vidím Ajupovu ženu, že nám do kuchyně něco nese, tak tam pospíchám. Vyfasujeme to samé co včera. Hromada rýže politá ostrou omáčkou s nějakými kousky masa či sýra. A zase se to jí vsedě na zemi rukama (v kuchyni je totiž i jídelna, ale to znamená, že si tu jenom sednete na zem). Nakonec bych si i vzala lžíci, kdyby mi to nepřišlo blbý vůči alternativním cizincům, kteří zásadně dodržovali místní zvyky. Taky stále vznášeli obdivuhodné věty k místním a vychvalovali je. Zjistila jsem, že jsem tedy dost mimo, mně to totiž vůbec obdivuhodné nepřišlo. Ke všemu je tma. Ještě, že Kanaďanka má mobil se svítícím displejem. Aspoň vidíme, kde je ta rýže. Kanaďan chudák má asi nějaký problém se zády či kyčlemi, protože vůbec nemůže sedět na zemi. Vidím, jak se stále vrtí a očividně mu to sezení je hodně nepříjemné. Když se má ohnout k talíři s rýži, tak mu to už vůbec nejde. Takže vlastně ani moc nejí. Je mi ho líto. Jak se asi těší, až si bude moci sednout ke stolu a vzít do ruky aspoň lžíci. Tedy, já se na tu lžíci taky dost těším.

Šťastná, že se večeře nakonec uskutečnila se vracím na loď. Tam se mezitím odehrála scénka s Rusákama. Co se přesně odehrálo vlastně nevím, ale údajně Pavel vypnul televizi a uklidil polštáře, když přišel do místnosti, ve které nikdo nebyl, jen zapnutá televize a rozházené polštáře. Pak ale Rusové přišli, bezeslova si zapnuli televizi a ten Rus Pavlovi vytrhl polštář zpoza hlavy. Pavel jim něco řekl, a oni uraženě odešli do své kajuty. Zvláštní, že těm národům tedy moc nerozumíme. Rusům ani Indům. Jdeme spát a uvidíme, zda zítra dorazí šikara, co by nás měla odvézt na trh.

Ráno vstáváme v pět, opět lije jako z konve a nikde nikdo. Dáváme čas šikaře do půl šesté. A kupodivu před půl šestou se šikara objeví. Ind vylívá vodu z lodi, to mu tam asi napršelo přes noc. Kupodivu i na šikaře prší docela dost. Musíme jet se zataženými závěsy. Ještě, že jsem si vzala goretexku. Jedeme opět zajímavými zákoutími přes nějaké další jezero. Za necelou hodinu jsme na místě. Trhovci se teprve sjíždějí. Mají deštníky, protože dost lije. Další 2 šikary s turisty jsou tady „na čumendo“. Prodává se hlavně zelenina, růžové okurky či cukety, kedlubny, plody lotosu. Pavel si kupuje šafrán, je to pravý šafrán z blizen, ale to vážení ... kdyby to vůbec nevážili a dávkovali od oka, tak si ušetří práci a výsledek je stejný. Dojem na zákazníka prostě musí být. Lotosy rostou hojně na jezeře. Mají velké listy, chodí po nich ptáci. Nejen lotosem je pokryté jezero. Včera jsme jeli s Michalem sami na loďce a když jsme lehce odbočili z hlavní ježděné linie, tak jsme málem uvízli na řasách. Teď cestou zpět jsme také uvízli, ale tentokrát na klacku. Bohužel to není jen tak. Naštěstí kolem proplouvá další loď, která nám pomůže a vytáhne nás. To té vody by se mi ani trochu vystupovat nechtělo.

Na konci výletu dáváme šikaři slíbených 800Rs, ale jemu se to nelíbí. Chce víc, prý nějaký bakšiš. Nechápeme moc za co a odmítáme mu to dát. Ind se naštve a nasedne do lodi vztekle, že prý si za ty další peníze máme u nás postavit dům. Opět nepochopení na obou stranách.

Jedeme na letiště, předtím ještě složitě sháníme, kde vybrat či vyměnit peníze. Bankomat nefunguje. Platíme za ubytování a zase Indové chtějí nějaké spropitné pro klučinu, co na lodi obsluhoval. „Myslela jsem, že to je v ceně, proč zase něco navíc?“

Na letišti je to samý voják, ale to není nic překvapivého. Batohy se kontrolují asi 1km před letištěm. Pak znova. Vyplňujeme papír jako registraci. Na letišti opět indický zmatek. Na boarding pasu nám vypsali odlet letadla o 30 min dříve než je na letence. Na informační ceduli je k našemu číslu letu uveden směr Mumbaj. Začínám mít obavy, abychom neskončili v Bombaji. Tamější vedro by Michal asi nepřežil:-)). Říkám si, že se při nástupu do letadla zeptám letušky, snad bude vědět kam skutečně letí. Nakonec letadlo odlétlo skutečně o 30min dříve než podle předepsaného řádu, ale cedule směru se změnila na Dillí.

Před nástupem do letadla je opět kontrola lidí. Musíme vstoupit do kabinky a na stupínek. V ženské kabince je ženská, která nás zkontroluje detektorem. Poprvé mě to trochu vyděsilo, když ta ženská v kabince se tak šibalsky usmála a řekla „hallo“. Chlapi se kontrolují bez plenty. Nastupujeme v průvodu, v čele jde voják a ty průvody se tady různě kříži, tak voják vepředu zastaví a čeká až průvod předním přejde.