Mont Blanc, nejvyšší kopec v Alpách, komu by se tam nechtělo. Znám pár lidí, kteří se snažili vystoupat na "Bílou horu" několikrát a vždy ztroskotali na špatném počasí. Já se k tomu přichomýtla tak nějak náhodou. Jednou na lezení se mě Zuzka ptá, že jedou na Blanc a hledaj´ čtvrtýho, jestli se nechci přidat. Samo, že chci.

   Kupuji v Kiwi pár map, několik telefonátů s Vláďou, jaký že vezmeme lana a kam vlastně pojedeme na aklimatizačku. "Grand Paradiso je moc pěkný", povídá Košťál. "A Košťále, ty jsi na tom Paradiso byl?" - "Ne, nebyl, ale někdo mi říkal, že je to tam dobrý". Tak to bereme přes Paradiso. Já, Zuzka, Vašek a Vláďa.

   Cesta je dlouhá. Kluci se střídají v řízení. Vláďa chce vyzkoušet moje schopnosti ovládat auto, tak prý mám řídit ještě za světla před Rozvadovem. U hranic si za volant sedá zase Vláďa, s tím že se při mém řízení prý nebál, ale přesto to bylo poprvé a naposled, co jsem za celou dobu řídila. Za 24 hodin jsme v kempu pod Paradisem. Poslední kilometry mají oba řidiči sirky v očích a zpívají si nahlas Svěrákovské hitovky, aby neusnuli.

   Na parkovišti (1960) u kempu hledám "tourist-info", jestli by se náhodou nedal zamluvit nocleh na Rif. Vittorio Emanuele II (2775). Jsem líná nosit stan. "Do you speak English", ptám se jednoho Itala na recepci v kempu. "Yes, but a little". Nevadí, hlavně, že rozumí, co chci a umí mi odpovědět. Na chatu chodí údajně "many, many people". Musíme tam tedy zavolat předem a zamluvit spaní. "A kde tady máte telefon?" To už asi anglicky vysvětlit neuměl, tak tam zavolal sám a spaní nám zamluvil. Super. "Tak máme na chatě zamluvený čtyři noclehy", povídám ostatním. Chvíli koukají, jak je to možný, kluci nejsou úplně nadšený, protože nemají Alpenverein a bojí se, kolik budou platit. Ve výsledku si stan stejnak neberou.

   Stoupáme do kopečka, kupodivu po probdělé noci se jde dobře. Ráno, když kluci vařili na odpočívadle "30ti minutovou rýži" ke snídani, tak jsem se tak svěže necítila. Na chatě jsme za chvilku, společně s kopou dalších horalů a zpoza plesa na nás koukají dva zasněžené kopečky. Kterýpak je ten, na který jdeme? Ani jeden z nich, říká mapa. Grand Paradiso není od chaty vidět.

   Něco málo pojíme, večeři jsme vařili víceméně už na parkovišti a budíček nařizujeme na 4,00. "Tak brzo vstávat?, Vláďa je nešťasten. Bohužel jsme na horách a tam se pozdní vstávání nevyplácí.

   Ráno opravdu vstáváme ve čtyři, nicméně ostatní jsou už od tří na nohou a svým hlučným italským vypravováním nás dávno vzbudili. Přesto jsem spala jako dudek. Ostatní si trochu stěžovali, že nemohli moc spát. Že by výška? Vstávání je trochu nepříjemné, ale Vašek to rozveselí písničkou, že "Čech se přizpůsobí". Vycházíme lehce před půl šestou, je už dost světla. Cestu jsme neznali, říkám si, ráno půjde hodně lidí a cestu nám ukážou. Jenomže než jsme se vypravili, všichni už odešli, takže jsme zase neviděli, kam máme vlastně jít. Diskutujeme u šipky na Grand Paradiso, pak vyrážíme doleva za chatou, naštěstí později se ukázalo, že jsme šli dobře. Stoupáme po moréně, kterou pak musíme opět sejít k ledovci. Po ledovci to jde docela dobře, před námi je vidět dost lidí. Jsme v klidu, počasí má být dobré, nemusíme spěchat. Jakmile vstoupíme na sluníčko poslušně si nasazuji sluneční brýle a mažu opalovacím krémem. Ten krém se vyplatil, ostatním se mazat nechtělo a večer byli pěkně spálení. Grand Paradiso (4061) není obtížný kopec. Celou cestu jdeme po ledovci bez lana po vyšlapané cestičce, trhliny jsou zde minimálně. Vrcholová partie je skalnatá, na konci je soška Madony. Protože se loudáme, sejde většina lidí z vršku a my si můžeme vychutnávat samotu. Je tu jeden exponovanější překrok, kvůli kterému se navazujeme na lano a jistíme přes místní borháky. Nádherné výhledy na Blanc, Matterhorn a další, co neumím pojmenovat.

   Cestou dolů mě trochu pobolívá hlava, asi z dehydratace či výšky. Vláďa si taky stěžuje na bolest hlavy. Pod ledovcem se mi ostatní ztratili, když jsem si sundavala mačky. Hledám tedy cestičku mezi šutry sama. Asi po půl hodině vidím někoho běžet na druhé straně svahu, vypadá jako Vašek. "Vaškuuuu, Vaškuuu!" Nic. Neslyší. Mávám. Nic. Nevidí. Tak nic. Jdu dál, časem mě snad zpozoruje. Pak vidím i Zuzku a Vláďu, jak jdou před Vaškem. Kousek před chatou se kluci flákají, ´prej´ že fotí. Jdeme se Zuzou napřed a platíme ubytování. Trochu doufáme, že v recepci nebudou chtít vidět naše Alpenvereiny, protože ho kluci nemají. Naštěstí pánovi stačí ten můj, co měl po celou dobu jako zálohu a napočítá nám všem cenu na Alpenverein - 8,5 Euro. Platbu předchází kázání od Nepálce, kterého na mě Ital povolal, aby mi anglicky vysvětlil (sám mluvil jenom italsky a francouzsky), že pokoj je už uklizený a tudíž si nemáme lehat na žádnou postel, jenom si vzít věci a jít. Uklizený pokoj znamenalo srovnané deky. Vyházíme věci tedy i klukům a vaříme před chatou než zbytek výpravy dorazí.

   Pozorujeme děti, co přijeli na nějaké náboženské soustředění s knězem. V jednu chvíli je vedoucí povolá a celý ten dav vede k naší chatě. Kruci! Rychle dobalujeme věci, aby z nich něco zbylo. Pánové, kterým vše nějak déle trvalo, to měli dost tip-ťop, balili už s pobíhajícími dětmi kolem (a samozřejmě děti zvědavě pozorovali, cože to všechno do těch baťohů skládáme).

   Zbytek sestupu je už na pohodu. Dole u auta ještě vaříme druhou večeři a přemýšlíme, kam půjdeme spát. Postavit stan vedle plotu od kempu nám přišlo docela drzý, tak jsme spali po širákem.

   Do rána padla rosa a vše bylo takové mokré. A ke všemu jsme si mysleli, že se vyspíme. Jenomže to byl omyl. Ráno nás pěkně vzbudil vrtulník. Nejdřív se zdálo, že nám přistává přímo na hlavu. Když jsem vystrčila hlavu ze spacáku, tak koukám, že je naštěstí pár metrů vedle. Vyskočili dva nabušenci v červenym a vrtulník zase odlétá. Snažím se znovu usnout. Za chvíli opět vrtulník nad hlavou. Nabírá nějaké zásoby a nese je na chatu. A za chvíli znovu. Takhle odnosí 5 pytlů a pak začne vozit jiné pytle na jinou chatu. Takže příjemné ráno, hodinka s vrtulníkem.

   Přejíždíme k Mont Blancu, celou cestu ho vidíme před sebou. Zastávky na focení, Vašek leze na železniční semafor pro lepší záběr, ale mráček nad špičkou Blancu stejnak nezmizel. Za průjezd tunelem chtějí nějakých 30Euro, což nás moc nepotěšilo. Každopádně odpoledne kolem čtvrté jsme u Chamonix a pospícháme do Les Houches, abychom stihli lanovku. V "tourist-info" se pokoušíme zamluvit chatu, paní nám oznamuje: "Ale na Mont Blanc je zákaz vstupu, víte to?" - "Cože?" Sesypal se tam údajně nějaký svah, paní ukazuje výhružné letáky ve francouzštitě. Na tom si toho moc nepřečteme, tak koukáme na internet. Na stránkách Chamonix tvrdí, že je zasypána cesta podél TMB. Lanovka na Le Nid d´ Aigle (2372) tedy nejezdí, zavřená je i přístupová cesta podél a úsek se musí někudy obcházet. Pokud vyjedeme lanovkou na Béllevue La Chalette, tak si moc nepomůžeme. Jedeme tedy do Chamonix zjistit do Domu horských vůdců co a jak. Tak nám potvrdí obchůzku na Blanc a že TMB opravdu nejezdí a neví se, kdy jezdit bude. Odmítnou zavolat na chaty pod Blancem, prý v sezóně, že je zákaz telefonovat od nich na ty chaty a něco si tam zamlouvat. Kupujeme tedy telefonní kartu a zkoušíme to na vlastní pěst. Do jedné chaty se dovoláme a samo že mají obsazeno, v druhé je záznamník. Tak nezbývá než vzít stan, což jsme vlastně stejně čekali.

   Oznamujeme událost klukům, kteří si krátí čekání v Domě horských vůdců kecáním s nějakou českou blondýnou, co ´prej´ žije a leze v Chamonix už pět let. Každopádně jim dala hafo info o nástrahách Mont Blancu a z Domu horských vůdců jdeme rovnou koupit lopatu na stavění záhrabu. Pak se trochu touláme po městě, kupujeme pohledy a plánujem´, co nakoupíme až se vrátíme z Blancu.

   Večer jedeme do Bionnassay (1330), kde je parkoviště a tam přespáváme. Se Zuzkou stavíme cvičně stan, protože ho máme půjčený a ani jedna z nás ten stan ještě neviděla (na tož stavěla). Zjišťuju, že je to Hannah se systémem navlékacích tyček, což mi udělá vskutku radost - složitější způsob stavění stanu snad neznám. Později se ukázalo, že tomu stanu i trochu propouštěla podlážka. Nicméně jsme měli "expediční stan".

   Ráno vstáváme v pět, balení a vykročit pravou nohou. Jdeme po takové širší cestě, Vašek kontroluje směr podle mapy, co si koupil u té blondýny. V jednu chvíli, že máme odbočit z hlavní cesty na pěšinu do lesa. Jdeme sice pořád po značce, ale pěšina po 200metrech zmizela a pak už se jen drápeme travnatým svahem, kudy za posledních 100let nikdo nešel. Svah je docela strmý a člověk se musí chytat drnů trávy a všeho možnýho, kdyby náhodou podklouzl, tak se hnedtak nezastaví. Vylezeme na cestu, ze které jsme odbočili. Po cestě chodí skupinky trekařů s hůlkama, divně se na nás dívají, odkud to zpocení a špinaví od trávy lezeme. Vašek po zkušenostech z Paradisa, kde se docela spálil, nasadil režim drsné prevence proti UV záření. V pravidelných intervalech si na obličej přidával značné množství opalovacího krému, až si vytvořil silnou vrstvu, takovou masku. To ty trekaře taky celkem zaujalo.

   Pokračujeme po cestě dále, až se dostaneme ke konečné TMB. Cesta uběhla poměrně rychle. Koukáme na čelo Bionnassayského ledovce s množstvím trhlin, potkáváme hodně kozorožců a taky lidí. Mezi nimi pár Čechů, tak se vyptáváme, jestli byli na Blancu a jaký to je. Info jsou různé. Jedna skupinka říkala, že v kuloáru na Tete Rousse padají tááákovýhle kameny a že viděli, jak to někoho sejmulo a jinýmu podjela noha a včera jednoho Čecha odvážel vrtulník, protože ho srazil šutr a předtím nějaký lidi umrzli na Blancu. Jiný zase tvrdí, že si máme dávat bacha na horský vůdce, kteří nás klidně strčí ze svahu a poslední skupinka řekla, že to je vlastně v pohodě a ten Čech, co ho srazil kámen byl "prej nějakej divnej". Tak jsem se od první děsivé informace přestala trochu bát, každopádně na ten kuloár se fakt těším. A vrtulníky neustále kroužící nad našimi hlavami, nám příliš pocitu o bezpečnosti hory taky nedodávají.

   Obědváme s kozorožci a stoupáme dále kolem zděné chatky směrem po hřebínku na Ref. de Tete Rousse (3167). Tam vybíráme vhodný záhrab a stavíme stan. Voda tu není, musí se kupovat na chatě za 4 Eura petka. Na tavení sněhu nemáme dost plynu. Vláďovi je nějak nedobře, tak jí jenom bujóny. Zbytek si vaří guláš od Maggi. Vašek, věčný hladovec, ještě něco dovařuje pro svůj nenasytný žaludek. Koukáme na kuloár, každou chvíli něco letí. A nejsou to zrovna malé kamínky. Lidi ho přebíhají v klíčovém místě dost rychlým tempem. Večer přistává vrtulník a odváží jednoho ze skupinky, co zrovna přišla z kuloáru.

   Ptám se na chatě na počasí, prý má být dobré jako dneska. A pozítří taky. Nijak podrobnější info. Zprávy z mobilů jsou různorodé. Tak snad to vydrží. Počítáme, že když budeme mít štěstí, tak se to zkazí těsně po tom, co vyjdeme na vrchol. Možná. Ráno domluven budíček na čtyři, musíme ten kuloár přejít dokud je zmrzlý.

   V noci vylejzám na záchod a koukám, že těsně před kuloárem někdo svítí čelovkou. Je něco kolem půlnoci. Koukám, jestli světlo nebliká přerušovaně, pro jistotou budím i Zuzku. Tak snad ne. Každopádně mi přijde zvláštní, co dělá někdo o půlnoci v tomto úseku.

   Ráno po rozednění vyrážíme. Ještě pár lidí jde před námi. Oproti množství lidí, kteří včera scházeli z Blancu, je počet lidí, co jde nahoru o dost nižší. Říkáme si, jestli se to počasí nemá opravdu nějak hodně zkazit, když jich jde nahoru tak málo. Vláďa se pokouší přes kuloár natáhnout lano, ale bohužel ani 70m není dost, lano není kde na druhé straně zafixovat. Je tu ocelový fix, ale ten je od cesty vzdálen tak 3m, takže prakticky nepoužitelný. Kuloár se přechází jednotlivě, co možná nejrychleji, důležité je dávat pozor, aby člověk neuklouzl, to by pak padal asi hodně dlouho. Ostatní kontrolují, jestli nepadají kameny a případně by zařvali (to je vše co v té chvíli mohou udělat). Někdy křičí lidi nahoře na hřebeni, když vidí, že padají nějaké kameny už ze shora, ale ve čtyři ráno tam prakticky žádný lidi nejsou.

   Za kuloárem následuje skalnatý hřebínek, který je spíše lezecký než chodecký. Místy skoro až čtyřková místa (v průvodci je psáno max. III, nechť posoudí každý lezec sám). Samo se to leze bez jištění, to by akorát zdržovalo. Míjíme křížky s nápisy, kdo se tu kdy zřítil. Předbíhají nás Poláci, všichni navázání na jednom laně a jdou. Někdo mi říkal, že je to proto, kdyby jeden z nich spadl a strhl ty ostatní (což se podle mě musí zákonitě stát), tak pravděpodobnost, že se někde zachytí pokud jsou na laně dva-tři je prý větší, než kdyby padal sám. My jdeme bez lana. V horní části hřebene jsou fixy. Je dobré si za ně dát odsedávku, protože v té době se už dost lidí hrne dolů a jak se vzájemně vyhýbají a obcházejí, tak se můžou akorát pěkně shodit.

   U Goutera jsme nevim v kolik (to už si nepamatuji). Tak max. v jedenáct, možná dříve. Stavíme stany, volných záhrabů je tu plno. Kluci ten svůj ještě dobrou hodinku vylepšují, musí využít nově koupenou lopatu. Pak jdeme do chaty na čokoládu (polévková mísa plná horké čokolády) a vaříme něco k jídlu. Pozoruji lidi, jak přicházejí z Blancu. Trochu jim závidím, že už to mají za sebou. Nicméně z místa našich stanů je překrásný výhled na Aug. du Midi, Chamonixské jehly a Aug. Verte (s Petit Dru) za nimi. Na druhé straně na vrcholek Bionnassay. Říkám si, že by mi ani nevadilo, kdyby jsme na ten Blanc nevyšli, už tady je hezky. Mont Blanc odsud ještě není vidět, je schovaný za Gouterem.

   Předpověď počasí budou mít na chatě až v půl šesté, zprávy z mobilu říkají, že odpoledne se to má začít kazit. To bychom měli stihnout. Jdeme brzy spát. Ve stanu je vedro, jak se do něj opírá slunce, tak z něj dělá pěknou sauničku. Větráme, jak to jde. Po půl šesté se budím na záchod, jdu tedy zkusit to počasí na chatě. Típek někam telefonuje, dělá množství poznámek na tabuli, ale bohužel ve francouzštině. Pak mi anglicky přeloží, že v noci a ráno jasno, odpoledne oblačnost a bouřky. Ptám se kolik hodin je u nich odpoledne, ale to neví. "Do dvanácti musíte být zpátky", zněla odpověď.

   Na vrcholovou partii Mont Blancu se vychází ve dvě ráno. Toto doporučení visí i na velkém nápisu na chatě. Znamená to v jednu vstát. Pak hrozí zhoršení počasí a největší nebezpečí jsou náhle bouřky, kdy během chvíle značně zesílí vítr. Celá oblast je vlastně vysněžené plató, není se kde moc schovat. Jedinou možnost představuje záhrab. Každý rok tady umrzne několik desítek lidí, právě kvůli rychlé změně počasí.

   Vstáváme v jednu, nejsme zdaleka sami. Všichni s čelovkami vaří energetické snídaně a nazouvají mačky, sedáky, navazují se na lano. Prostě horolezecké cinkání. Snídáme ovesnou kaši, moc mi to nejede do žaludku, Zuzce taky ne. Snažím se překonat, budu potřebovat energii. Teď, když zpětně přemýšlím, že v jednu ráno jsem cpala do scvrklého žaludku tu šílenou kaši, tak se vůbec nedivím, že mi celou cestu na Blanc bylo špatně. Nejdřív to bylo kvůli té kaši - nemohla se docela dlouho rozhodnout, jestli tam zůstane nebo půjde ven (nakonec zůstala), a pak asi z hladu.

   Jdeme po tmě. Měsíc hezky svítí, ale není čas na pokusy se stativem něco fotit. Ani Vašek nefotí, a to už je co říct. Před námi po vyšlapané pěšince jde množství lidí. Většinou jsou navázaní na laně. My opět jdeme bez lana. Když pak pozoruji, že už docela dlouho jdeme podél jedné trhliny, tak si říkám, že by možná bylo dobré se navázat, přeci jen je tma a není tak dobře vidět. Tak se navazujeme. Vystoupáme na Dôme du Gouter (4304) a klesáme kousek na pověstné bloudivé plató. Za ním se stoupá k Vallotce (4362). Původně jsme zamýšleli zaměřit alespoň nějaký azimut, kdyby náhodou padla mlha, ať tady nemusíme bloudit, jenomže žádný zaměřovací bod tady stejnak nebyl. Na konci plata si Zuzka vzpomněla, že sluneční brýle má ve stanu. Naštěstí Vašek nosil dvoje. Od Vallotky se stoupá na předvrchol Mont Blancu (Les Bosses - 4547) a pak na samotný vrchol. Je to ještě docela kopeček nahoru. Ve svahu jsou vidět pohybující se světýlka lidí, kteří jdou v linii před námi. Docela mystický pohled. Rozednívat se začne kousek pod vrcholem. Je dost zima. Sice vítr moc nefouká, až těsně pod Blancem, ale přesto je dost zima. Kluci si přioblékají fleesky, každé čekání mi přijde nekonečné. I když se snažím hýbat prsty u nohou, tak nedokážu zabránit promrznutí a cítím, jak se ta zmrzlatost šíří od prstů do půlky chodidla a dál. Vybavuje se mi vyprávění od Honzy, jaký měli zážitky s omrzlinami na Kavkaze, třetí stupeň omrzlin, co nejde poznat zavčasu (Honza to vyprávěl dost barvitě), potom obrázky ze Schuberta, takže začínám být dost nervózní.

   Kousek pod vrcholkem potkáváme lidi, jak scházejí s úsměvem na rtech a jeden nám dokonce povídá: "ten minutes to the top". Přijde mi to vtipný. Jenomže deset minut se trochu protáhlo. Před námi zrovna šla jedna pomalejší skupina a v tomto úseku se nedala předběhnout. Bylo to jako "fronta na Blanc".

   Na vrcholku moc pěkně. 7:15. SEČ. Zima, krásný výhledy. Fotím to asi desetkrát, pořád zima. Je tu záhrab, ale ten byl věčně obsazený. Přemluvím jednoho típka, ať nás vyfotí všechny a šupajdíme dolů. Při sestupu mi konečně začínají rozmrzat nohy. Fotím převěje, je už světlo, takže je taky něco vidět. U Vallotky svačíme, moje oblíbená Tatranka mi nějak nechutná. Výška a ta snídaně mi asi pořád dávají zabrat. Ale překonám se a sním ji. Naštěstí to dost pomohlo a dál se mi už jde vcelku dobře.

   Zbytek cesty si užíváme. Fotíme a kocháme se, jak to jde. Naše stany jsou malé barevné puntíky na bílém sněhu. Pod nimi docela velká trhlina. Z druhé strany nebyla vidět.

   Kluci jejich stan sbalili a dali si věci do našeho. Po návratu ho opět staví na svoje pečlivě vyhrabané místečko. Údajně je u této chaty zakázáno stanovat (je to i na ceduli u TMB). Někdo říkal, že tu vybírají i pokuty, ale my jsme s tím naštěstí žádný problém neměli. Taky jsme se vyhnuli těm největším návalům lidí, kteří občas na Blancu bývají. Ne, že bychom tady žádné lidi nepotkali, ale mnohem méně, ve srovnání s fotkami ostatních, kteří vystoupali na Blanc ve stejném období.

   Jdeme do chaty na čokoládu, petka vody tady stojí 5,5Eura. Vaříme jídlo a zkoušíme spát. Neúspěšně. Odposlouchávám diskuze ostatních venku. Řeší, jestli jít tím kuloárem ještě dnes odpoledne nebo zítra ráno. Má se zkazit počasí. Většina lidí balí a jde ještě dnes. My taky. Těsně před našim odchodem odveze vrtulník Číňana, co se připloužil z Blancu naprosto vyčerpaný. "Tak se dejte brzy do kupy, pane Číňane", koukám, jak ho ve vzduchu na navijáku vtahují směrem do letadla. Pak se ještě vrtulník vrátí pro věci se záchranářem a mizí někde směrem na Chamonix.

   Sestup nebyl tak hrozný, jak jsem čekala. Nakonec lepší než výstup, který mě ke konci moc nebavil. Přesto už ze shora pozorujeme balvany, co se uvolnili a letí dolů směrem na kuloár, kde čekají lidi, aby ho mohli přejít. Moc pěkný, ty padající kameny!

   Večer stavíme stany a těším se, že se snad konečně trochu vyspím. Je docela zima, spíme navlečený, jak pumlíci. Taky se docela zvedá vítr a začíná pršet. Dávám baťohy radši dovnitř do stanu, Zuzka už tvrdě spí a ráno se diví, jak se ty baťohy dostali do stanu.

   Ráno nemůžu vylézt ze stanu. Zip zamrzl a nejde rozepnout. Chvíli teda ještě jako že spím ve spacáku. Pak to zkouším znova, pořád zamrzlý. Tak na to dýchám, hřeji rukama, všechno možný než rozmrznul a já mohla vyjít ven. Přicházejí mraky, zahalí celý tábor do mlhy a po chvilce odejdou. Stan je pokrytý zmrzlou krustou a jaksi přimrzl k povrchu. Musíme počkat na sluníčko, abychom to mohli vůbec sbalit. Jiní náruživci stany vyklízí a přenášejí je pár stovek metrů dál po ledovci na slunce. My si v klidu počkáme. Vaříme mezitím čaj a puding s piškotama, tedy Vláďa vaří. Svítíčko se postupně přiblíží, trochu vysušíme stan a jdeme na dlouhý sestup, kde budou kolena asi plakat. Hůlky schované na Ref. de Tete Rousse se náramně hodí.

   Sestup jde docela rychle, obědváme u TMB, fotím sesypaný svah a pak se jdeme ještě více zblízka podívat na ty trhlin na Bionnassayském ledovci. Zase kozorožci kolem. Ohlížíme se, kde až jsme to byli. U auta na parkovišti dobré jídlo a pro někoho pivko. Spíme v lesíku u parkoviště.

   Druhý den budíček opět brzy, asi v pět, protože se chceme jet podívat na Mer de Glace a chceme tam být co nejdříve. Jedeme tedy do Chamonix a lanovkou za 20Euro na Montevers, společně s nějakými Japonci a jinými turisty. Turisti si nandavají sedáky a helmy už na nádraží v Chamonix. Přemýšlíme, jestli bychom si to taky neměli vzít už na sebe a možná se rovnou i navázat....:-)

   Na Mer de Glace se hned na začátku se Zuzkou ztratíme, protože někde neodbočíme k ledovci a sestupujeme někam jinam. Znamená to se vrátit dost do kopce a to se mi v tomto líném dni moc nechce. K ledovci se slejzá po žebříkách, koukám, jak jistý maník jistí děti - uváže jim lanko kolem hrudníku, obě děti za sebou na jednom laně a sám leze tak, že lano drží v ruce.

   Slezeme ze žebříků k ledovci, stoupnu na první kámen, ten se sesune, další kámen se sesune a noha zajede někam hluboko do díry. Když ji vyndám, jenom v rychlosti zpozoruji, že jsem se asi dost odřela a rána se okamžitě zalije krví. Musím se několikrát zastavit než dojdu ke zbytku a setřít krvácení, jinak bych měla za chvíli botu plnou krve. Zavazujeme to gázou, snad to bude držet. Za chvíli koukám, že stejně ten polštářek prosakuje.

   Na ledovci trénuje dost skupinek chození v mačkách a podobné věci s cepínem. Taková tréninková hala, ten ledovec. Jdeme dál směrem ke Grandes Jorasses. Koukám na kopce kolem. Pěkné. Hodně míst, kam by se dalo lézt či vyjít např. ferratu. Fotíme trhliny, velké šutry a jiné relikvie. Po chvíli musíme opět zpátky, abychom stihli poslední lanovku. Je tu už dost velká fronta.

   Cestou do Chamonix jsem usnula v lanovce a to jela jenom 20min. V Chamonix ještě nějaké nákupy, zmrzlina s názvem "Mont Blanc" a jedeme do Švýcarska k Ženevskému jezeru. Tady kluci mají vyhlídnutou pěknou spací plážičku a když tam dorazíme, tak se radují, jak jsme ji rychle našli. Večer vaříme jakési rizoto, koupání a já usnu ani nevím jak. Spí se tu dobře.

   Ráno ostatní dlouho vyspávají, já se mezitím projdu po okolí a nafotím místní přístaviště jachet. Potom následuje snídaně, mytí, Petang a odjezd do Prahy.

   Cestou před Rozvadovem nás zajímavým způsobem staví jeden opilý Čech, že prý jak se dostane do Čech. Vláďa mu říká pořád rovně a jestli chce mapu, ať se zeptá kamioňáků. A rychle ujedem. Zbytek cesty proběhl v normálu za zpěvu Kabátů (ostatně jako cesta tam). Doma jsem něco po třetí ráno, ostatní později. Deficit z výpravy dospávám ještě týden po návratu.