Kufr narvaný k prasknutí s nadějí, že větší část snad tvoří jídlo, zavíráme a jedeme. Na taxometru je 235 015 km, čas 18:10 SELČ. Cesta ubíhá v klidu, předem objednané trajekty stíháme tak akorát. Sice jsme měli nějakou rezervu, ale Pavel se při řízení postaral o zužitkování rezervy malou zajížďkou. První trajekt z Puttgarden do Rødby přejíždíme po tmě na druhém (z Helsingøru do Helsinborgu) už svítá. Posílám SMS „za 2,5hod jsme v Göteborgu“. A čas jsme vcelku splnili, něco před osmou hodinou ranní nabíráme Jirku v Göteborgu. Žádné zavazadlo nám cestou neubylo, ani jídla jsme moc neujedli, nicméně malé logistické přerovnání kufru to vyřeší alespoň tak, že se ten větší Jirkův batoh do kufru narve. Cestující vzadu si sesednou trochu těsněji a pokračujeme dále po silnici E06 na sever. Tedy nejdříve na snídani, a pak na sever.

Sezení v autě mě pomalu přestává bavit. Okolní krajina je tvořena četnými jezery obrostlými tenkými vysokými smrky. Na silnici je karavan za karavanem. Obloha se zatahuje a pomalu začíná pršet. Střídáme se v řízení – já, Michal, Pavel a řada vyjde i na Jirku. Kolem půlnoci hledáme spaní, jsme kousek před Mo i Ranou. Jako na potvoru tady zrovna nic není a když už ano, tak je to obsazené lidma. Naštěstí si všímám odbočky do lesíka nad řekou, auto se tu krásně vejde a naše tři stany taky.

Stále na cestě

Ráno se moc nepozdržíme, trochu opět poprchává, takže uklízíme polomokré stany. Opět E06, opět vrčení motoru doprovázené 100x přehranými CDčky. Krátce se zastavujeme u vodopádů Laksfossen a krátce na nedalekém odpočívadle se suchým záchodem. Tady při čekání na Pavla čteme naučnou ceduli o parazitech ryb, že nemáme přelévat vodu z jedné řeky do druhé, abychom tak parazity nešířili.

Kolem poledne přijíždíme k turistickému centru na polárním kruhu. Krajina kolem je jako na Marsu. V podstatě rovina nebo jen mírně zvlněná, kamenitá, občas nějaký ten mech nebo travina. V centru mají spoustu věcí, ale mapu Junkerdalenu ne. Prosíme pána s psíčkem o foto. Chudák pán než stihl stisknout tlačítko spouště, spustil se strašný liják, takže jsme pěkně zmokli my, pán a nejspíš i pejsek. Popojíždíme do dalšího centra (za polárním kruhem), kde už mapu mají. Michal spokojen, že může vyrazit na výlet s (samozřejmě ne dokonalou) mapou, si nemohl odpustit poučit pani v recepci o tom, jaký je rozdíl mezi mapou a plánem.

Přijíždíme do kempu v Junkerdal, tady hledáme odbočku k Trygvebu, kemp asi dvakrát projedeme a nic nenajdeme. Jedeme tedy do Skaiti a auto necháváme tam.

Pršet začalo asi pět minut po tom, co jsme vystoupili z auta. Balení bylo tedy takové narychlo, zčásti i v autě (což je v tomto počtu fakt zajímavé) a možná i díky této situaci se nějakým záhadným způsobem ocitla vymáčknutá zubní pasta na přední sedačce. Michal se uklidňuje tím, že tu autokosmetiku si chtěl pořídit už dávno, ale to ještě neví, že si v Praze místo autokosmetiky bude pořizovat startér.

Vyrážíme

S obvyklým rčením: „snad máme všechno“, hlavně pláštěnku na batoh a goretexku, zaklapneme kufr a vyrážíme do norské přírody. Nejdříve sestup k Trygvebu a první vodopád v dálce. Vzhledem k tomu, že to byl první vodopád, tak ho ještě s nadšením fotíme. První řeka, kterou jsme přecházeli měla most. Ty další už ne.

Jdeme zeleným údolím, řidším listnatým porostem, po pravé straně větší řeka. Do údolí padá četné množství vodopádů. Každý vodopád vytváří potůček až potok o několika větvích. Zpočátku jdou tyto potůčky překročit. Později jdou přeskočit. A pak už se prodíráme roštím, abychom našli nejužší místo koryta na přeskok. Přitom mokneme nejenom díky trvalému deštíku, ale i díky prodírání se křovinami a trávou. Při jednom takovém přeskoku zjišťuji, že asi každý potok přeskočit nepůjde, a že se dá do toho potoka i spadnout. Kontrolujeme stav věcí. Suché boty hlásí jenom Michal a to možná proto, že se do nich ještě nepodíval. Malé nahlédnutí do mapy nám sdělí, že jsme zdaleka nic neušli. Prodíráme se tedy dále. Přes velikou řeku na pravé straně vede most, naštěstí. Cestička lesíčkem je příjemná, ale zanedlouho se změní v bažinku. A další řeka přes cestu. Jdeme podél břehu najít nejužší místo, ale teče v ní tolik vody, že nezbude než ji přebrodit. Tak se stalo. Malá deštivá přestávka skončí po tom, co si nazujeme boty. Kousek dále je další řeka. Pavel se snaží najít přeskokové místo a pak udělá takový skok, že nám ostatním nezbude než opět brodit. Trochu dobré nálady mi dodá pohled do lesa za řeku, rýsuje se tam chatka.

Kluci sedí na verandě jedné ze dvou chatiček a tvrdí, že se tu dají postavit stany před chatou. Ani bych nečekala, že chatka bude otevřená, ale tak nějak ze zvyku člověk za kliku vezme. "A hle, dveře jdou otevřít." Za nimi jsou ovšem další dveře. „Tak ty už budou zamčené.“ A nejsou. Pohled jak z pohádky. Postele s buclatou peřinou, na stole téměř prostřeno, kamna připravená na zátop. „Tak to je supeeeer!" Topíme, sušíme, vaříme, hrajeme Bang a venku se ještě nesetmělo.

Cestou necestou, stále v dešti

Ráno (tedy podle našich hodinek) se opět vyzbrojujeme water-proof technikou, neb počasí vypadá stejně jako včera. „Hm, tedy řekla bych, že se značně ochladilo“. Cestička vede podél větší řeky Skaitielwa, tentokrát zprava. Přicházíme k místu, kde se musel valit uragán. Voda tady vymlela hrozný věci. To můžeme být rádi, že tady prší tak málo, protože by se nám taky mohlo stát, že budeme brodit řeku půl kilometru širokou. Z té půlkilometrové řeky tady zbylo pár ramen. Něco jde přeskočit, něco přebrodit a na jednom ramení je stržený most. Jdeme širokým údolím, pár bažinkami a v dálce je vidět další chatka. Ta by podle mapy měla být otevřená (ta včerejší je podle mapy zamčená). "A co se nestane?" Pravě tato je zamčená. Obědváme tedy za jednou zdí, kde fouká snad nejméně, ale určitě ne zrovna málo. Po obědě nezbývá než přelézt jeden ostnatý plot (funkci jsme nepochopili, možná, aby se nemísili sobi) a pokračovat údolím k jezeru Balvatnet. To je docela veliké, kolem jsou hory (tedy podle mapy), v realitě jenom mlha. Na zastávce u jezera Pavel odhalí nemilou vlastnost mapy. Křížky přes řeku znamenají brody. Takže jich máme před sebou ještě dvakrát tolik.

Jdeme podél jezera, ztratíme a zase najdeme mužíky, zase ty bažinky a vstříc nám běží sob. Chvíli se divíme proč běží zrovna k nám, ale pak se sob zastaví, zjistí, že si nás s někým spletl a otočí se čelem vzad. Další řeka na brození. Jirka jde vpravo, Pavel vlevo. Rozhoduju se jít doleva. Pavel míří ke sněhovému mostu, který by možná mohl jít přejít. Z dálky vidím, že most přešel. V naději jdu za ním, ale jakmile vyšplhám na vršek sněhoviny, vidím, že přejít tento most znamená po ledu sjet na kraj, nespadnout do vodopádu a skočit na protější mokrou skálu.

Scházíme se s Jirkou, který zvolil nakonec variantu brození, ale říkal, že ta voda je hrozně studená. A že tam je další řeka, která se musí brodit, ale tam on už nejde. Koukáme do mapy a následující řeka by měla křížit cestu ještě jednou (tedy zpět). Když půjdeme podél řeky, měli bychom na cestu narazit znova a řeku přecházet nemusíme. Jdeme tedy podél řeky.

Řeka se rozděluje do dalších a dalších přítoků, pak se různě zahýbá, že děláme pár smyček. Které rameno je zrovna ten hlavní tok a které přítok, to úplně nechápu, ale naštěstí máme sebou hydrologa, takže „to je samozřejmě úplně jasný“. Nacházíme krásné sobí paroží. Tedy nacházíme jich spousty, ale toto je velké a zachované. Nebohý sob ho shodil i s hlavou. Zkoušíme ho zvednout, je to pěkně těžký.

Lišejníkový ráj

Nevěřím svým očím, ale cestu jsme našli podle plánu. Stoupáme po značkách do sedla. Mlha se zahušťuje, déšť neustává. Přibývá sněhových ploch. Říkám, že by ještě mohlo začít chumelit a taky že za chvíli začne. V sedle je pleso, z části zamrzlé. Z něho vedou opět četné potoky, které jsou zakryté sněhem, takže je objevíme až když se do nich proboříme. Pak bychom měli začít sestupovat do dalšího údolí, kde je taky nějaká nouzová chatka (snad). Sestupovou cestu jsme poněkud ztratili, ale údolí se naštěstí minout nedalo. Pozorujeme stádo sobů. Sestupujeme k chatce, je trochu schovaná za hranou údolí. Chatka je tentokrát v rekonstrukci, takže sice uvnitř kamna má, ale žádné dřevo (a okolo taky nic není). A kromě toho je uvnitř pěkný bordel, rozházená prkna a polystyren. Pavel s Marcelou se přesto ubytují uvnitř, neboť se Pavel bojí o svůj stan, že by ho mohl vítr nebo déšť poničit. My si stan stavíme.

Další den už očekáváme horké slunce a jasnou oblohu. Je to pořád stejný. Pokračujeme údolím, most přes řeku, hurá. Pak další řeky, ale žádný most. Lišejníkové složení tohoto údolí je fakt úžasné. Vlastně šlapeme jenom po lišejníkách. Na konci údolí se dáváme doleva, do dalšího údolí. Tady už se trošku rozjasňuje a dokonce vidíme i nějaké kopečky kolem. Sestup probíhá v normálu - občas dobrý, občas bažina. Před sebou vidíme již zalesněnou část. Ale bude to samá bažina. A taky, že jo. Ke všemu ta úplně největší bažina je právě na cestičce nebo je z cestičky samotný potok. Jdeme tedy tak nějak okolo, skrz roští a tak. Přicházíme k baráku, je prázdný. Za ním ztratíme cestu. Pavel a Jirka jdou prozkoumávat terén na kopec, Michal se vrací kousek zpátky. Cestu najde a já a Marcela jdeme tedy k němu. Na kluky voláme, prej to vezmou zkratkou. Jdeme tedy podél cesty, ale pak se nám zdá, že už by na ni měli sejít. Voláme na ně, pískáme a nic. A to několikrát. Pak naštěstí Michal zaslechne hlasy a má pravdu, čekají na cestě o kousek dále. „Prej jsou tady už 20 minut.“

Sestupujeme zpět k Trygvebu a největší kopec z této akce byl výstup od Trygvebu ke Skaiti, kde máme auto. Pršet začalo pět minut po tom, co jsme přišli k autu.

Popojíždíme dále, směrem k Narviku, kde zítra nakoupíme chleba a pak se přesuneme do Abiska. Spíme u moře. Při sušení věcí si každý snad něco propálíme. Sladká tečka jsou švédské disco sušenky.