Do NP Jotunheimen, na parkoviště v Glendesheimu přijíždíme kolem poledne. Opět začne poprchávat, jakmile vypneme motor auta. Nemilé překvapení je, že se tu platí docela dost za parkovné (270NOK). Po přebalení nás čeká dlouhé stoupání na Bessegen. Stále čekám, kde bude vhodné místo na toaletní potřebu, ale pořád jde kolem tolik lidí, že to fakt nejde. Potkáváme i spoustu turistů z Čech – jedna dívenka s kabelkou se diví, proč máme na zádech tak velké batohy. Marcela se trochu opozdí a odbočí někam špatně, což jsme nikdo vůbec nezpozoroval. Naštěstí to zjistí dřív než my. Stoupání je pěkně dlouhé a nahoře nás čeká dlouhý plochý vrcholek. Pak klesáme do sedla mezi jezery Gjende a Bessvatnet. Jsou tu pěkné výhledy, ale sestup vyžaduje delší kroky. Ujišťuji protijdoucí Francouze, že už jsou skoro nahoře a cesta není „dangerous“. Ze sedýlka nás čeká opět stoupání k mini-plesu Bjørnbøltjørna. Potkáváme mátořící se skupinku Belgičanů. Od plesa klesáme do údolí k jezeru Russvatnet. Tady hledáme pokud možno nevětrné místo na stan. Je opět krapet zima, ale jinak dobrý.

Ráno zase zima, naštěstí během dne se to značně vylepší. Přicházíme k Russvatnet, z části ho obcházíme a stoupáme do sedla. Místní sedla se vyznačují tím, že se do nich dá vcelku rychle vystoupat, ale pak jsou plochá a široká, takže o to déle trvá než ho přejdete. Přesně tak i toto sedlo. Konečně jsme na konci a vidíme do dalšího údolí, kde je chata Glitterheim. Sestupujeme k ní, a protože sluníčko začalo pěkně svítit, u chaty se chvilku válíme a sluníme. Mrak škodolibec nám slunění bohužel brzy zatrhne, tak se přesouváme kousek nad chatu k plesu Steinbutvatnet. Tady si postavíme stany a na zítra plánujeme výstup na Glittertind (2464m). Bang hrajeme před večeří i po ní.

Vstáváme brzy a nalehko vyrážíme na Glittertind. Cesta je zpočátku po kamenech, pak přejde ve sněhový závěr. Docela studeně fičí. Na vrcholu jsme vcelku rychle, pozorujeme převěje, a pak po vydupaném sněhu dolů do údolí opět k Stainbutvatnet. Kluci běželi napřed, tak si tu teď opalují břicha. Pobalíme stany, opět si trošku obtěžkáme záda a sestoupíme k chatě. Od ní pak do sedýlka, tentokrát jiného než v předchozím případě. Sedlo je opět široké a dlouhé. Od něj je trochu šutrovitý a nepříjemný sestup k jezeru Tjørnholtjørna. Od plesa sestupujeme dále údolím, kde se pasou ovečky až k Russvatnet. Ke konci údolí pozorujeme vymletou stráň od vody a cesta na ní, po které jdeme, tady za pár let už nebude. U Russvatnet stavíme stany. Je to náš poslední večer v norských horách.

Na další den obvyklý program – nasnídat se, zabalit, vyrazit. Obcházíme jezero, na konci jsou domečky s trávou na střeše, což je celkem běžné v Norsku. Stoupáme do menšího sedýlka a dostaneme se tak opět k Bessvatnet, akorát na jeho druhý cíp. Docela tu fičí, tak se schováváme za rybářským domečkem a svačíme. Pak již jen delší sestup do Gjendesheimu, naše auto na parkovišti je vidět už z vysoka.

Nasedáme a jedeme koupit chleba, protože už nemáme nic k jídlu. Fotím ještě zbytky Jotunheimenské krajiny, a jak sjíždíme do nižších nadmořských výšek zvyšuje se teplota, přibývá stromů a na jezerech jezdí šlapadla nebo se koupou Norové. Nejdříve nemůžeme najít Remu 1000, tak kupujeme nouzový chléb v Coopu. Ale pak na Remu natrefíme a levný chleba seženeme. Obědo-svačíme na odpočívadle, Michal zjišťuje autobusy z Göteborgu. Je tu dost vedro. Docela nezvyklé na Norsko. Původní plán byl dojet kousek před Göteborg, tam přespat, ráno hodit Jirku na bus a pokračovat do Prahy. Pak si sedne za volant Pavel a začne vytahovat návrhy, že by se dalo jet ´durch´ a doma by jsme byli v neděli odpoledne, což by se vlastně hodilo. Návrh se ujímá, tak jedeme před Göteborg, kde vaříme večeři a dojídáme dobroty. Jirka si z masového deficitu nakoupil zásoby tuňáka a teď mají s Michalem těstoviny se dvěma tuňáky. V Göteborgu vyhazujeme Jirku kolem jedenácté, autobus by mu měl jet za chvíli. Vydáváme se na dlouhou cestu domů.

Cesta probíhá dobře až k prvnímu trajektu. Zde se normálně zařadíme do fronty. Rozsvítí se zelené světlo na nalodění, ale naše auto nestartuje. V rychlosti se ho snažíme roztlačit, ale zrovna tu není moc kopeček, tak se nedaří. Když už se to podaří, tak trajekt závoru zavřel a už nás tam nepustí. Řadíme se tedy do fronty znova, akorát se bojíme vypnout motor. Další trajekt přijíždí za 40min a my celou dobu máme motor zapnutý. Na trajekt se tedy dostaneme, ale z něho, to už nevíme. A taky že jo. Auto opět nestartuje. Naštěstí výjezd je z kopečka, ne do kopečka, tak auto vytlačíme. A pak začíná úpěnlivý boj. Auto ve frontě za námi bylo české a nabízí nám pomoc. Startujeme přes kabely. Nic! Roztlačujeme ho i s pomocí osazenstva druhého auta – taky nic! Tak zbývá než vyzkoušet lano. Tady se naštěstí auto po delší době chytne. Tak uvidíme, co bude dál. 200km k dalšímu trajektu ujedeme. Dokonce Michal jede schválně pomalu, abychom nemuseli stát ve frontě moc dlouho. Na druhý trajekt se tedy dostaneme. A v něm bychom asi měli vypnout motor. Michal se ptá zřízence u brány a ten nám kupodivu dovolí motor nevypínat. Jedeme tedy 45minutovým trajektem opět se zapnutým motorem. „Tak a teď dojedeme do Berlína a tam nám dojde benzín“. Tankovat benzín do nastartovaného auta by asi nebyl dobrý nápad. I když v leckterých zemích se tak děje, v Německu určitě ne. Tak přijíždíme k benzínce u Berlína a motor vypínáme. Počítáme, že auto kousek odtlačíme, dáme si snídani, a pak začneme řešit, jak ho nahodit. „A co se nestane?“ Auto chytne hned na první pokus. Protože se to bojíme znovu zkoušet, motor nevypínáme. Z plánované snídaně se stane rychlo-občerstvení a frčíme dál na Prahu. Tam přijedeme něco po druhé hodině, je tu pěkný vedro. Vykládáme Marcelu a Pavla (samozřejmě aniž by jsme vypínali motor) a pak přejíždíme k nám. S úlevou, že jsme šťastně dojeli, motor vypínáme definitivně a radši ho startovat ani nezkoušíme.