| |
KAŠMÍRSKÉ HORY
Sonamarg podruhé
V noci opět úplně nehorázně žerou komáři. Dala jsem si na hlavu síťku a kupodivu to docela pomohlo. Snídaně opět není v šest dle domluvy. V půl sedmé se začne teprve něco dít. Jedeme opět známou cestou do Sonamargu. Naštěstí teď není takový provoz, tak to ubíhá docela dobře. V Sonamargu se objeví modrooký bratranec a hned „hallo friends“. Předává nám permit – kopie naších pasů secvaknutá větou o tom, že naše skupinka může jít někam k jezeru. A pod tím je razítko „Police station Sonamarg“ (takže se permit možná i prve dal zařídit v Sonamargu). Modrooký bratranec nám nabízí koně a guida. Odmítáme to. Pro jistotu se nás ještě třikrát zeptá. Pořád odmítáme. Za chvíli přijde a představuje nám guida. Opět říkáme, že ho nepotřebujeme.
Auto nás odveze k mostu, kde začíná cesta, zatroubí nám na rozloučenou a jdeme po svých. Hned tu jsou místní čumilové. Jdeme tedy kousek za kopec, je dost teplo, tak si převlékám kraťasy, což je pro ženskou v místních krajích dost neslušné oblečení. Krajina je moc hezká. Bohužel mi dochází síly a dělá se mi nedobře. Kluci mi odebírají věci z batohu a Michal dokonce vyhodil celou cibuli, že to je zbytečná zátěž.
Přicházíme ke křižovatky dvou údolí, nevíme přesně, kterým se dát. Michal tasí mapu a GPS, já běžíc vstříc pasáčkovi, zeptat se ho na Vishan Sar. Ukazuje na údolí vpravo. Pavel se mezitím vrhá na brození potoka, ale kameny jsou pěkně kluzké, ujede mu noha a vykoupe se. Pokoušíme se chvilku věci usušit, ale sluníčko se schová za mraky, tak to vzdáváme a pokračujeme v cestě. Míjíme další pastevecké stany, psy tu jsou naštěstí uvázáni na řetězu a kupodivu nejsou ani útoční. Skály mají různé barvy a v té zeleni to vypadá opravdu krásně. Kolem vidíme velká stáda oveček. Stoupáme údolím směrem k sedlu Nichinai Pass, to bychom měli zítra přejít.
Další cestou pro změnu ujede noha Michalovi a natáhne si vazy. Čekáme, zda budeme muset shánět koně, ale naštěstí to po chvilce rozchodí. Noha ho pobolívá pak ještě dlouhou dobu v Praze. Hledáme místo na stan, které by bylo co nejméně pokakané od oveček. Sice jedno takové vybereme, ale ovečky stejně během našeho stanování kolem nás prošli aspoň třikrát, takže nepokakaná místa dopokakaly. Ke všemu bačové pokaždé něco chtějí – zapalovač, cigarety, krém.
Využíváme posledního sluníčka, jakmile zapadne, tak je pěkná zima. Na spaní se těším, po těch komářích nocích na lodi moc naspáno nemám. A spí se vskutku dobře.
Přechod sedla a k jezerům
Ráno se vklídku kramaříme. Michal řeší, jestli by neměl šetřit nohu a počkat tady, ale bylo by mu smutno a navštěvovali by ho pastevci, tak jde s námi. Stoupáme do sedla. Kolem jdoucí pastevci nás zvou na svačinu s plackou. Nabízím jim na oplátku salám, jeden řekne, že maso nejí, ale druhý si vezme.
Za sedlem se vynoří další údolí, ale žádné jezero. Bude ještě asi kousek cesty. V údolí se pasou koně a ovečky. Jdeme docela dlouho než přijdeme na odbočku směrem k jezeru. Kolem jezera je množství pasteveckých stanů, zakempovat vedle nich znamená být stále pod jejich dohledem. Louky o kousek dál zase využili ovečky pro svou potřebu. Přímo u jezera strašně fouká vítr. Tak chvíli bloumáme než se usadíme. Hned je tu pastevec a zve nás na ryby, chiapatty, a čaj k němu do stanu. Říkáme, že se s ním přijdeme domluvit později. Jdeme na obhlídku k jezeru. Cestou zpět se stavujeme u toho pasáčka. Koukne na hodiny a za půl hodiny máme přijít na jídlo. Překvapuje mě, jak tento pastevec oproti ostatním Indům umí využívat hodinky. Během půlhodinky příprav večeře nám ještě zaběhl ke stanům sdělit, že nemáme zapomenout lžíce.
Vyrážíme na večeři k němu do stanu, před naším vstupem zrovna vyhodili slepici. Kuchyň je takový kout s papiňákem a plynovým vařičem. Do pletených košíčků dávají žhavé uhlí. Až teď je mi funkce objasněna, košíček slouží jako topení. Jíme rybu s rýží a pálivou omáčkou, jídlo nám podává vcelku pěkná holčina, mamina vaří. Máme asi celkem hody, ostatní pastevci, kteří přišli do stanu na jídlo, jedí jen jakousi polévku, do které si namáčí placku. Po jídle dostaneme kašmírský čaj, což je vlastně zelený čaj se skořicí, kardamonem a zázvorem.
Jídlo bylo dobré, ale přesto nabídku na snídani odmítáme (máme svého dost). Pastevec se pro jistotu přijde ještě jednou zeptat večer k nám do stanů. :-)
Ráno, opět pastevec přijde na návštěvu s dotazem, zda nechceme snídani. Jelikož vidí, že máme vařiče a v těch se cosi vaří, tak mu to snad došlo. Jdeme na výlet k jezerům, Vishan Sar je níže než Krishan Sar. Nakonec je i více fotogenický. Jezera jsou pěkná, obklopena hory v pozadí, ale do foťáku se nemohou vejít. Kluci se ve spodním jezeře koupají. Já v mezičase pozoruji pstruhy, jak se vyhřívají pod hladinou. Balíme věci na zpáteční cestu. Pastevci opět přijdou na kontrolu, vyfasují krém a ponožky od Pavla. Cesta ubíhá dobře. Jdeme zpět dlouhým údolím do sedla Nichinai. V sedle vaříme polévku. Pak sedlo přejdeme a na stejném místě jako cestou sem stanujeme. Mačkáme se ve stanu na Bang, nakonec na něj došlo až teď. V noci silně prší a je bouřka.
Poslední den v horách
Ráno musíme počkat než nám sluníčko usuší stany. Nakonec je už stavět nebudeme. Sestupujeme dolů údolím a odbočujeme na cestu, na které jsme v opačném směru viděli přicházet lidi s koňmi. Doufáme, že tato cesta povede do Sonamargu. Je to dost bahnitá cesta a kamenitá. Dobře se po ní nemůže chodit ani koňům, natož nám. Ocitáme se ve zvláštním lese. Jsou to břízy se silnými kmeny podivně zkroucenými. Michal říká, že to je, protože se svah sesouvá, tak stromy se vždy narovnají do roviny. Zajímavé. Přicházíme na krásně zelenou louku. Je na ní vesnice. Fotíme tu malebnost. Za loukou je již vidět Sonamarg. Sestup je docela prudký v četných zatáčkách. Dole před silnicí opět oblékám společenský oblek (dlouhé kalhoty místo kraťasů). Nějaký típek tady vede ovci na prodej a chová se k ní dost ošklivě. Snažím se mu jaksi „přísným“ pohledem naznačit, že to není normální, ale vůbec to nepochopil. Achjo:-(.
Do Šrínagaru
Na silnici se snažíme zastavit auto, co by nás odvezlo do Šrínagaru, ale moc nadějně to nevypadá. Navrhuju Pavlovi a Michalovi dopravit se do Sonamargu a tam domluvit taxi. My mezitím počkáme s batohy tady na místě. Tak kluci, že jo a zastavují minibusík, který je celý černý, co se týče obsahu posádky. Nezdá se, že by tam bylo místo, ale to je jenom můj názor, nikoli názor řidiče busíku. Kluci se tam pěkně vmáčknou a odjedou do Sonamargu. Za chvíli jsou tady se stejným busíkem, ale prázdným. Řidič své kolegy vysadil v Sonamargu a jede s námi zpět do Šrínagaru (za 1200Rs!!!). Mluví docela slušně anglicky, tak se s ním dá i rozumně bavit. Ptáme se, jestli by mohl někde zastavit na jídlo, a to je jak jinak než „no problem“ a prý jestli nejsme vegetariáni, tak nás vezme někam na pořádný maso. Zastavujeme v malém městečku v typické muslimské restauraci. Do kuchyně vidím je trochu, bude asi dost peprná. Chlapík nám domluví jídlo a místní obsluha začne nosit chod za chodem – místní klobásky, co mají tvar jako trubičky, kuličky čehosi neznámého, kuře v omáčce, a nevím co dalšího. Bohužel vše je dost kořeněné a ostré. Jinak nás Ind cestou zve k němu domů, že nás bude hostit, budeme u něj pít čaj a zítra nás odveze do Šrínagaru. Musíme to opět diplomaticky odmítat, doufejme že diplomaticky to vyznívá i po-indicku. Řidič nám doporučuje druhé jezero ve Šřínagaru než je Dal Lake. Je prý mnohem klidnější a jsou zde nižší ceny. Asi by to bylo taky zajímavé vyzkoušet. Bohužel máme část věcí uschovaných na Lucky Peacocku. Jedeme tedy tam.
|
